Člověk by chtěl dělat plno věcí, ale zjišťuje, že na ně nemá čas. Pokud chcete s kamarádama vyrazit na vandr a nemáte čas o víkendech v dohledné době, jednodenní krátkej výšlap je asi jediné řešení. Pro tentokrát jsem ulovil k sobě Martina.
Protože potřebuju něco málo ( spíš víc) potrénovat k jedný bláznivý soutěži koncem května, rozhodl jsem se vydat po dlouhý době na menší trek. Stejně tak Martin, kterej plánuje v létě expedici do daleké Asie a chce prošlápnout botky. Cíl a lokalita mi byly uplně jedno. Jako pokaždý se to peklo v hospodě u piva. Nakonec zvítězila varianta jižního Plzeňska s výpomocí naší chaty v cíli.
Krátce po poledni nás bus odvezl do Borov za Přešticema. Zastávka je pár kroků od hospody, atak náš první cíl nemohl být jinde. Nevim jestli to je úchylka nebo to jen patří k takovým akcím, ale mám rád vesnický pajzly a tu jejich atmosféru. Komančovskej sál s tou svojí dobovou dekorací. Dali jsme pivko a jídlo; já komplet pokrm z předmraženych surovin. Pak jsme konečně vyrazili směr zelená turistická. Ta směřovala do polesí Loupensko, který je moc hezký a prošpikovaný super buližníkovejma skalkama, místama vhodnejma i pro boulderování případně pro lezení. Zbytek cesty vedl už jen po červený. * Tady si dovolím odbočku - Nevim proč, ale i z takovýho pidi treku jsem v tu chvíli měl strašnou radost. Asi to bylo po čase určitý vybočení ze stereotypu a pocit, že si v týdnu můžu dovolit něco takovýho uspořádat byl moc fajn. Navíc jsem si myslel, jak tenhle kraj znam a opak se ukázal pravdou. Někdy holt stačí vyjet kousek za humna a o překvapení neni nouze. * Po čase jsme došli ke skalám kousek od zříceniny hradu Skála. Tam jsem byl před pár lety s fátym, ale teď jsme s Martinem zkusili trochu polézt a vydrápali se na vrchol. Nahoru to jde vždycky snadno, ale slejzat dolů bez lana byl pro mě docela oříšek a lhal bych, kdybych ze začátku neměl strach
. Počasí bylo sice zamračené, ale nepršelo. Po půl hodině blbnutí jsme sešli ke zřícenine, dali pauzu a vyrazili směr Radkovice a Kucíny. Značka sice naváděla k Příchovicím a celkově směr Přeštice, mě to ale připadalo jako zbytečná zacházka a směr jsme zvolili víceméně rovně. V tuhle chvíli začalo krápat a do konce dne se to už jen zhoršovalo. Přišel jsem na to, že moje pláštěnka je naprd a chce to pořídit něco většího s hrbem i na batoh. Ten má sice svůj obal, ale nejlepší je všechno schovat pod jednu věc. Navíc goráčový boty nejsou patent na suchý nohy. K tomu všemu se hodí do chladna i čepice a rukavice na zmáčený a prochladlý ruce - nevim jak to budu řešit v Bulharsku jestli začne v horách víc pršet.
Od Vodokrt jsme šli silnicí do kopce k Hájům a pak horem přes les směr Předenice. Tam jsem udělal zásadní chybu, když jsem si myslel jak dokonale znám směr. Chvíli jsme kufrovali v lese a hledali nakonec mezeru v poli s řepkou, která je snad už na celý planetě díky dotacím. Co lidi budou žrát nevim. No prostě nám to už ke konci bylo jedno a valili jsme to chvílema remízkama v kombinaci s polem. Z bot se staly koule obalené bahnem. V duchu jsem se viděl v předenické hospodě. V botách to čvachtalo, moje chodidla, byť jen po cca 20 km toho měly dost, a zima z deště dělaly dost. Co myslíte?… Hospoda zrovna ten den měla sanitární den a bylo zavřeno. Přesun do hospody k čižickýmu bizonovi se zamítnul a šlo se na naší chatu. V tu chvíli začlo regulérně chcát jak koroptev a my to brali nejkratší cestou. Cíle jsme se nakonec dočkali. Zatopilo se, najedlo, dalo sušit věci, i ten fernet se vytáhnul a bylo dobře. Tolik písmen pro tak krátkej vejlet, co
Ukázalo mi to ale jednu věc, vlastně možná i víc. Sice v posilce zvedam už docela slušný váhy na nohy, ale nepřipravim tim chodidla na zátěž v různorodym terénu. Za další jsem objevil velký mezery ve vybavení a neumim tolik číst dopředu z mapy. Celkově jsme urazili něco málo pod 25 km. Je třeba hodně věcí potunit…
trasa Borovy-Čižice
Loading ...
