Tak mám za sebou třetí pokus o zdolání Přežití. To se konalo ve dnech od 13. do 15. května. V předchozích letech jsem absolvoval dva neúspěšné pokusy, atak jsem se letos do registrace moc nehrnul. Protože se ale parťák Jindra zeptal, jestli bych do toho šel znova a mně bylo blbý říct ne, zkusil jsem to do třetice. Naše dvojice se tedy nezměnila a vlastně to tak bylo dobře, protože nám to spolu fungovalo.
Oba máme za celej rok dostatek všemožných aktivit a sportu, ale takováhle soutěž vyžaduje trochu přípravy. Když se kvapem po březnové registraci přiblížil květen, začal jsem si říkat, že jsme nepoučitelní a opět jsme podcenili trénink. Nakonec jsme víkend před startem dali výlet pěšmo cca 40 km. Tím jsem si trochu oddělal nohy, ale nakonec se stihly dát do pucu a ve srovnání se samotnou soutěží byly v pohodě.
12. ročník se konal ve Žďáru nad Sázavou. Já v kraji Vysočina ještě nebyl, tak jsem se těšil. Už potřetí s námi jeli Jirka s Gitou, kteří nám dělali support team. Dovezli nás na místo srazu a v případě nepřežití by nás stáhli kdykoliv během soutěže. Jinak fungovali jako samostatná jednotka a užívali si víkend v kraji.
Sraz byl tedy ve Žďáru v tamní Orlovně, v podkrovní tělocvičně s tatami, kde sídlil místní judo oddíl. Cítil jsem se dost uvolněně a protože jsme s kolegou všechny předstartovní procesy už znali, nebyl žádnej stres. Já se totálně přežral čokoládou, chlebama, sušenkama, dali jsme pivko a všelijak jsme se promazávali a užívali poslední relax. Nepamatuji se z předchozích let, ale teď při představování vyšlo najevo, že tam je většina dvojic poprvé, většinou docela mladí lidé. V minulých letech se vyskytovali docela psycho exempláře, co došli do cíle v mnohahodinovém předstihu před koncem.
Souhr pravidel: Vysadí vás neznámo kde, po úvodní hře dostanete mapu oblasti a cíl prvního stanoviště. Do stanoviště musíte dojít v daném časovém okně, jinak hru končíte. Abyste dostali lísteček se stanovištěm následujícím, musíte splnit úkol, který je na každém stanovišti jiný. Hra trvá 24 hodin, máte povoleno pouze 100 gramů jídla a libovolné množství čisté vody. Žádná pomoc z vnějšku není povolena.
Před desátou večerní jsme nasedli do autobusu a se šátkama přes oči vyjeli neznámo kam. Po čase jsme zastavili a nevidoucí vystoupili z busu přímo do lanem ohraničeného prostoru, kde jsme se měli pomocí ošahávání s parťákem najít. Stejný princip jako předloni, kdy jeden dostal zámek a druhý klíč. Tentokrát to byly věci, logicky k sobě patřící. Já dostal cédéčko, tak jsem hledal obal. Daly se nahmatat věci jako hrnek, láhev, klávesnice
, atd. Když jsme se našli, dostali jsme mapu Žďárských vrchů a místo prvního stanoviště. Podle času kolik na to máte, odhadnete přibližnou vzdálenost a hledáte na mapě pomocí buzoli vaši polohu. Dvojice se rozcházely do všech možných stran. Vydali jsme se jedním směrem do tmy po asfaltce, ale po chvíli jsme se otočili a raději se vrátili na původní místo. Ztratili jsme cca 15 minut, ale nakonec to bylo správné rozhodnutí, protože jsme vyběhli na nedaleký horizont a uviděli v dáli světla obce. Tím jsme se ubezpečili, že se nacházíme na mapě tam, kde si opravdu myslíme. Cesta ubíhá příjemně, do tmy si svítíme čelovkama a občas za chůze jeden kouká do mapy a druhej ho drží za ruku, aby šel správně. Tím se ušetří dost času. Postupně jak jdeme, stále více se ujišťujeme křižovatkami lesních cest, že jdeme správným směrem. Během celé hry nám funguje v podvědomí primitivní algoritmus, kdy si vypočítáváme čas potřebný k dosáhnutí stanoviště při naší současné rychlosti chůze a spekulujeme o časových rezervách a schopnosti dojít do dalších stanovišť včas, když to a ono… Pár km před první zastávkou se napojujem na větší státovku a pak z ní uhýbáme na louku. Tráva je uplně mokrá a za chvíli jsme promáčení.
První stanoviště nezklamalo. Jako každý rok je tady logická hra, která je podle mě osudová pro zbytek celé soutěže. Dvakrát jsme ji v předchozích letech nedali a to nás postupně odrovnalo. Na zemi ležela špejlová šachovnice, v níž byly buď horizontálně nebo vertikálně položeny autíčka. Autíčko zabíralo dvě políčka, autobus tři. Úkolem bylo s nimi pohybovat po šachovnici pouze opět buď horizont. nebo vertikal. tak, aby jedno označené mohlo projet po přímce z jednoho konce na druhý. Ostatní auta mu v tom však překážela, tak se s nimi muselo logicky pohybovat. Hru na podobném principu jsem měl před pár lety na mobilu. Dvojice na to měla čas asi 3 minuty, pak musela dát prostor pro dvojici jinou. Na poprvé se nám to nepovedlo a Jindra čistě racionálně navrhl, že pokud to nedáme na druhý pokus, vezmeme si lísteček s náhradním stanovištěm a nebudeme se dál zdržovat. Zkušenost z let minulých: Spousta času řešením úkolu, kterej se stejně nevyřešil a další ztráta samotným náhradním stanovištěm. Pokud totiž úkol nevyřešíte, dostáváte náhradní trasu s místem, kde je někde v okolí ukrytej lístek s názvem onoho stanoviště, kam byste šli přímo, kdybyste úkol splnili. Tahle oklika vás bude stát čas a prý jen pokaždé cca 4 km navíc, což nám osobně přišlo vždycky víc. Počítejte tedy celkovou délku soutěže okolo 80 km tou nejideálnější trasou bez náhradních úkolů a v cíli se můžete dostat na zajímavé číslo. Já si vůbec nechtěl připustit neúspěch. Čas jsme měli zatím výbornej. Při druhém pokusu se mi to povedlo a jako jedni z mála jsme se vydali přímo dál.
Nálada byla fantastická. Já chválil Jindru za správné určení cesty na začátku, on mě za vyřešení úkolu. Vraceli jsme se několik km stejnou cestou. Proto jsme si vyměnili kotníkové pohory za lehčí botky, lepší pro asfaltové přesuny. Celá soutěž vede bohužel většinu trasy po silnicích a to pro nohy není vůbec dobrý. Po výměně bot se šlo parádně. Po cestě jsme vždycky po čase dělali mini zastávky na pití a záchod. Dělali jsme si srandu, že si musíme sladit periodu, atak pokaždý, když se někomu chtělo na záchod nebo napít, řikal, že na něj jde perioda. Po příchodu ke druhému stanovišti u rybníka bylo jasné, že se bude plavat. Moc se mi nechtělo. Dvě hodiny v noci, tma a docela kosa. Mělo se doplavat k pet bójkám a přečíst si, co je na nich napsáno. Každý ze dvojice plaval k jedné. Na hlavy jsme si dali čelovky a neochotně se ponořili do vody. Cesta zpátky ke břehu už šla o poznání hůř, byl jsem docela ztuhlej. V tomhle bodě soutěže jsme byli dokonce druzí.
Třetí stanoviště bylo nezvykle jen o několik stovek metrů jinde. Tam byl opět logičtější úkol. Na stromě svítila leddiodová svítilna nasměrovaná do země. Asi 20 metrů daleko na jiném stromě v lese byla svítilna červená. Z druhé strany stromu s červenou svítilnou byla ve výšce tak 2,5 metru vysoko krabička a v ní nápis s dalším stanovištěm, na který se muselo přivést vzdálené bílé světlo. K tomu jsme měli k dispozici 4 zrcátka. Úkolem tedy bylo je poskládat tak, aby se světelným odrazem dalo posvítit na onen nápis. Sice byla na strom s červeným světlem přímá viditelnost, ale posvítit přímo bylo zakázáno a musely se zrcadla použít oklikou. Fyzikálně jsme všechno vychytali. Pomohli si holema i šňůrkami tak, aby se zrcadla napolohovaly a odrážely kužel světla do dalšího až k cíli. Nejdřív já odrážel zdroj světla Jindrovi, který se snažil přečíst nápis, potom jsme si role obrátili. Povedlo se mi opravdu přenést světlo až na nápis, ale bylo tak slabé a navíc jsem ze zdola vytvářel o hranu krabičky stín, že jsem to přečíst nedokázal. Na splnění byl limit půl hodiny a to se nám nepodařilo. Z pozdějšího rozhovoru s jinou dvojkou jsme se dozvěděli, že vlezl jeden druhému na záda, aby nápis přečetli. Ani jsem nevěděl, že to je povolený. Potom mi v tu chvíli nenapadlo, že položením prvního zrcadla na zem, tedy přesměrování kužele světla z co největší vzdálenosti od zdroje, vytvoří daleko soustřednější paprsek, než přiložením zrcadla přímo k lampě. To nám řekli organizátoři až po pokusu. Na stanovišti s námi byla zatím jen jedna dvojice a to vedle na jiném “hřišti”, takže jsme tenhle fígl neviděli a neokopírovali. Dvojice co přišli dýl, to měly podle mě jednoduchý, protože mohly vidět ty předchozí a vědět jak na to. Zase ale musely asi docela dlouho čekat na uvolnění stanoviště, což byl obecnej problém celého Přežití, i třebaže byly stanoviště až na výjimky 2 nebo 3 paralelně vedle sebe. Chápu tedy, když se vymyslela taková hra využívající světlo, její začlenění na začátek soutěže, kdy byla potřeba tma, ale krátký rozestup tvořil zácpu a při dalším postupu soutěží jsme polemizovali s Jindrou, že časová uzávěrka “zrcátek” byla v době rozednívání, kdy by se dal nápis přečíst skoro bez použití světla.
Nicméně jsme dostali polohu náhradního stanoviště a vydali se dál. Přesun byl tentokrát docela dlouhej. Po cestě byla docela zima a čekal jsem nedočkavě na východ slunce. Dobrou náladu vystřídala dost pesimistická. Jindra prožíval docela krizi, patrně z nedostatku cukrů a u mě se začaly ozývat chodidla a první puchýře. Na náhradním stanovišti jsme našli krabičku s lístečkama a zjistili, že máme co dělat, abychom stihli čtvrté stanoviště. Moc jsme se proto nezdržovali a docela si mákli. Nakonec jsme dorazili v limitu. Úkolem bylo přelít vodu z kýble do zakroucené hadice připevněné na desku ke stromu, ze které se voda musela z velkého účka vyfouknout a přes dva okapové žlaby dostat do kýble druhého. Obsah prvního kýble byl přesně dvě velké okurkové sklenice a bylo nutné v časovém limitu takto přečerpat alespoň 1,5 sklenice, tedy s minimální ztrátou. Při prvním pokusu o přelití jsme plno vody ztráceli, tak jsme vymysleli, že budeme vodu nabírat do pusy a do hadice se bude vyplivávat. Tahle metoda byla strašně pomalá a mě se zvedal kufr při pohledu na špinavou rybniční vodu. Nakonec jsme se vrátili k přelévání, kdy se jeden snažil co nejvíc utěsnit okolí hadice a vytvořit tak pomyslný trychtýř z vlastní dlaně. Úkol jsme zvládnuli a po pauze pokračovali.
Docela se mi další průběh hry slejvá do sebe. Šli jsme nedaleko kopce Devět skal, který je nejvyšším bodem Žďárských vrchů. Stanoviště potom bylo u křižovatky lesních cest. Dvojice si měla postavit “sáně” pomocí dvou latěk a několika pet láhví naplněných vodou. Na nich jsme se pak museli bez dotyku nohou o zem dostat do určité vzdálenosti při daném čase. Odstrkovali jsme se rukama a já zezadu přendaval přejeté petky Jindrovi, který je podsouval pod nás. Docela nám to šlo. Opět to ale bylo třeba vymyslet a třeba dvojice, která viděla metodu té předchozí, měla velkou výhodu. My vykoumali pohyb empiricky a podobně jako u zrcátek na to přišli sami, což mi dělalo docela radost. Ve skutečnosti to je primitivní věc, ale dvojice co přišla po nás a neviděla jak to děláme, to myslím nezvládla. V tuhle dobu jsem už naplno využíval hole a při každé příležitosti si mazal bolavé nohy a měnil ponožky za suché. Během cesty jsme potkávali staré známé dvojice, které na tom byly obdobně a jednou se vylouply odněkud před námi, jindy jsme je viděli v dáli za námi. O pořadí v cíli ale nejde, hlavní je dojít. Tím jsme se řídili a snažili se dodržovat tempo a časovou rezervu docházení na stanoviště. Asi jsem se cestou fakt nudil nebo se jen snažil vyměnit myšlenky o bolavých nohách za jiné, když jsem obdivoval krásné chalupy ve vesničkách i v kopcích na samotách. V zimě to musí být drsný kraj. Dosud jsem znal v Čechách jen příhraniční hory a tahle vnitrozemská horská krajina mi nadchla. Sice tady bylo každé druhé auto buď z Prahy nebo Brna, ale lidová architektura byla nezvykle sjednocená a zachovalá.
Náš cíl byl tentokrát vidět na kilometry daleko. Kopec s radarem se tyčil nad okolní krajinu a dával tušit pěknou dřinu při výstupu. To je hezky vidět na grafu zpracovaném od jiné dvojice v galerii. Zaměřte se na špičku po padesátém kilometru. Na vrcholu, vedle radaru patřícímu Řízení letového provozu ČR, byly mezi stromy přepravky od piva. Úkolem bylo, postavit jich pod sebou 10 a stoupnout si na ně. Toho se chopil Jindra, jištěnej na sedáku přes lano. Následoval tedy sestup do údolí, abychom po pár km opět nastoupali ke zřícenině hradu Štarkov. Při průchodu vesnicí pod hradem poprosil Jindra paní u chalupy o vodu, tak jsme tam chvíli popíjeli a vysvětlovali jí, co že to hrajeme za hru. Její pes se se mnou chtěl přetahovat o moje položené hole a ožužlal mi rukojeť. Cesta na hrad vedla strmou cestou přes balvany a hustej porost. Nahoře byli archeologové nebo historici a mrcasili s detektorem ve vykopávkách. Mě to v tu chvíli bylo úplně ukradený a pohledy jejich i místních turistů na můj zubožený výraz musela bejt sranda. Úkol: dvě území, na kterých se různě vyskytovalo v každém 20 symbolů na kartičce, v obou ty samé, pouze s jiným kódem. Cílem bylo si zapamatovat symbol i kód, doběhnout do neutrálního území mezi těmito dvěma a tam na papír složit kód ze stejných symbolů. Stačilo sepsat deset dvojic. Člověk se docela nachodil a mozek už taky fungoval pomalejš. Už bylo odpoledne, zásoby sušeného masa a čokolády skoro zmizely a nohy měly taky něco našlapáno. Přesun to teď byl hodně krutej. Zapnul jsem mp3 přehrávač nahlas do repráčku a nechal tam jet jeden tranceovej setík. To nás nutilo jít v tempu a periodicky cvakat holema do asfaltu. Výhodu to mělo takovou, že mozek byl úplně vyplej a tělo na hudbu reagovalo samo. Začalo mírně pršet a asfaltové rovinky byly nekonečně dlouhý. Někdy jsme mezi sebou nemluvili i třeba desítky minut. Já šel několik metrů vpředu, protože jsem měl jiné tempo než parťák. Dost vysilující je neustálá potřeba nahlížení do mapy pro držení správného směru. Opět jako vloni to dávno dělal Jindra a já jen vždycky přikyvoval a tvářil se, že dávam pozor. Občas jsem samovolně začal mluvit o jídle. Třeba jsem šel po asfaltce uprostřed liduprázdné krajiny a najednou jsem Jindrovi říkal: “Ty vole, já bych si dal třeba jen takovej vobyčejnej smažák s hranolkama. Víš, takový jednoduchý nezdravý jídlo. Nebo gulášek. Babi dělá výbornej s masíčkem, cibulkou a..” načež mi Jindra hned přerušuje: “Ty voleee, běž s těmahle kecama do prdele!” Další stanoviště ne a ne se objevit. Sestoupili jsme k rybníku a procházeli chatovou oblastí, až jsme došli konečně k hrázi a viděli organizátory. Bylo tu dost lidí, asi to zabalili nebo si jen dávali pauzu. Kánoí jsme si dojeli pro další polohu stanoviště a po ujišťujících otázkách, zda-li to je poslední waypoint a tedy cíl, si dali pauzu.
Já neměl co jíst a u zásob vody mi už svítila rezerva. Vysockoval jsem u parťáka trocha sušenýho masa. Oběma nám chyběl cukr. Jindra už při cestě sem zobal u silnice pampelišky. Bylo okolo 18 hod. Tedy zbývaly 4 hodiny hry. Poslední cesta dělala na mapě baj voko takových 16-17 km. Náš algoritmus tedy limitně vycházel, ale za podmínky, že prostě jen půjdeme a nebudeme se moc zastavovat na relax. Oba se hecujeme, že to dáme i kdybysme se měli … (plno věcí). Já navrhuju to napálit co to dá a ve finále mít rezervu a zvolnit. Víme, že musíme dát tak 10 km po silnicích a pak se cesta změní na pastviny a louky. Jdeme, jdeme, ale strašně dlouho žádná změna. Jen si koukám pod nohy a ruce s holema fungujou na autopilota. Cestou jsme došli jednu smíšenou dvojici kluka s holkou a já nechápu, jak to dávají bez holí a takovým tempem. Hlavně ta holčina, kterou bych na to nikdá netipnul, popotahovala kluka. V jedné vsi jde Jindra ke stavení tankovat vodu a já čekám v sobotním podvečeru před místní hospodou, kam se lidi ženou houfem. Závidim jim ten jejich sladkej život a řikám si, že na rozdíl ode mě nejsou tak blbý a nemusí si pořád něco dokazovat. Jako dvě trosky pokračujeme dál vsí a na konci procházíme kolem obrovského ohně, který je zábavou pro většinu místních. Teplo je cítit na desítky metrů daleko. Po opravdu hnusném silničním stoupání měla být odbočka doleva přes pastviny. Místo toho pořád jen ohrada. Místní kravky se na nás přiběhly zvědavě podívat a celé stádo na nás civí jak v kině. Přelézáme plot a vydáváme se azimutem cesta necesta. Čas se neúprosně krátí. Už funguju jen v nouzovym režimu, ale pauzy si dovolit nemůžem. Právě naopak. Chvílema nás nutím k běhu. Opět jsme bez předchozích rad empiricky přišli na to, že z kopce je výhodné vyklusávat, což šetří čas a pro chodidla a potažmo celé nohy to je nezvykle uvolňující pohyb (v cíli nám to jeden organizátor potvrzuje jako jasnou věc).
Začíná se šeřit, okolí neodpovídá naší odhadované poloze v mapě a máme tak 3/4 hodiny do desáte večerní. Já jsem psychicky na dně, protože pokud by nám to mělo zase utéct před koncem a to jen pár km a po celém dni námahy, asi bych se rozbrečel. Nechci teď ze sebe ve vyprávění dělat toho fyzicky zdatnějšího z naší dvojice, protože mi během dne Jindra několikrát psychicky i fyzicky podporoval, ale v tyhle poslední momenty jsem byl na koni zase víc já. Prostě jsem pravidelně přikazoval k běhu a mezi ním jsme systematicky vydýchávali zrychlenou chůzí. Nějak jsem se vžil do role trenéra a na svoje unavený tělo úplně zapomněl. Tím jsem Jindru vybičoval a sebe krásně oklamal, když jsem od sebe odvedl pozornost. Konečně jsme viděli světla dědiny, která byla zakreslená v mapě a přes kterou vedla naše cesta. Chtěli jsme jít po značené cestě lesem, ale ve tmě s čelovkou se těžko ve spěchu hledají značky a po chvíli jsme se stejně ztratili.
Jdeme loukou s vysokou trávou, která už je mokrá od rosy. Během chvíle máme komplet promočené nohy, ale na to kašlem. Zbývá tak 20 minut a my zjistili, kde přesně jsme. Zbytečně jsme si zašli a rozhodujeme se na poslední chvíli pro cestu po silnici. Dost dlouhý úseky už běžíme a děláme jen krátký přestávky. Začala bejt dost hustá mlha. Ani si v tu chvíli neuvědomuju, jak strašně mi bolí nohy a prostě je ignoruju. Asi pracoval dost adrenalin, protože si doteď nedokážu vysvětlit, kde se ve mě vzalo tolik energie, když po takových 85 km vlastně skoro v kuse poslední 3 km běžíme. Dáváme do toho úplně všechno, nemá cenu si nějakou energii šetřit na později. Poslední několikakilometrovou vzdálenost překonáváme za neuvěřitelně krátkej čas a dobíháme do kempu u velkého rybníka. Ještě najít stanoviště. Několikrát si nahlas za chůze čteme lísteček, abychom přesně určili místo. Zbývá posledních málo minut do desáté a my po hrázi běžíme k tábořišti, kde hledáme viditelnej cíl. Radíme se kudy dál a pak kousek od nás vidíme pod dekou promrzlého, po tmě čekajícího organizátora. Jsme v cíli! Je 21:53. Jsem totálně vyfluslej, oblečení komplet buď promočený nebo propocený. Poplácáváme se s Jindrou, že jsme to napotřetí konečně dokázali a poleháváme, dokud pro nás nepřijede odvoz do Žďáru. Po nás přišla ještě jedna dvojice, která sice dorazila chvíli po desátý, ale byly uznány za přeživší.
Měl jsem fakt radost. Je to dost velkej boj s psychikou. Kdybych věděl, že budu muset makat na plno 24 hodin, abych dorazil do cíle na pokraji sil minuty před koncem, asi bych do toho nešel. 100 gramů jídla opravdu není největším zlem, jak si většina myslí. Spíš než na hlad budete myslet na bolest v nohou. Tahle soutěž je dost nevypočitatelná. Ujít 90 km se dá bez problémů po krátké přípravě, ale být pod časovým tlakem, plnit úkoly a neustále se orientovat v mapě a hledat správnou cestu je pěkná prkotina. Navíc pokud vám nepadnou intelektuální úkoly, vaše šance rapidně klesá. Jen fýzou se to podle mě urvat nedá. Nám se to povedlo na potřetí. Loňskej rok přišli do cíle někteří blázni už ve tři hoďky odpo, letos v šest. Přežilo 9 dvojic ze 30. Nikdy jsem podobné aktivity nevyhledával, ale touhle akcí jsem proniknul mezi outdorové soutěže a začaly mě bavit. Chci zkoušet podobné, ale s jinak nastavenými pravidly. Přežití je pro mě na hranici zvládnutelnosti a hraje tu moc velkej faktor náhody a štěstí. Takováhle soutěž vám ukáže, co ve vás opravdu je a zjistíte, že domnělé limity jsou daleko dál, než se zdá. Opravdu těžko se dají popsat pocity z posledních kilometrů soutěže. To si musíte zkusit. Určitě nebudete litovat a pochopíte, že vítězem je každý, kdo to zvládne. Myslím, že mi tohle umělé navození kritických situací dalo i hodně do běžného života.
Loading ...
Nahrávám ...
