.:Darkness:.

O téhle akci jsem se dozvěděl přes kámoše Jindru. Asi moc neočekával, že bych mu na to kývnul, ale o to víc jsme možná byli oba překvapený, když jsme opravdu v pátek 22. května  seděli v Kaplici na evangelické faře na zahájení.

O co jde?

Přežití je docela fest akce pro dvojice. Ta musí plnit řadu úkolů v neznámém terénu a snažit se dostat včas na další stanoviště. Přitom nachodíte minimálně 80km a máte povoleno pouze 100 gramů jídla a čistou vodu. Nesmíte se vybavovat s místníma lidma, nic si koupit, nechat si poradit a vůbec si jinak ulehčovat soutěž.

Vybavení

Před odjezdem jsem byl s Jančou a ta se mi smála, že jsme horší než holky, když si s sebou táhneme plno oblečení, dvoje boty atd., jenže se ukázalo, že to byl správný tah a dvoje boty a minimálně dva páry ponožek jsou třeba. Dále jsem měl pláštěnku, kalhoty, kraťasy, šátek, bundu, náhradní trika, moiru, čelovku, nůž, náplasti, mobil, peníze, kompas, dohromady s Jindrou zámek který chtěli, papír s tužkou, náhradní baterky a HOLE. Hole jsou od té doby pro mě nepostradatelné. Vždycky jsem se smál lidem, co je používali a já sám je do Přežití nevyzkoušel. Udělal jsem chybu a v předstihu se s nima nenaučil chodit. Naštěstí to časem začlo jít samo. Díky nim jsem ušel to, co jsem ušel. Jdete s nimi rychleji, zapojíte i ruce a tím ulehčíte nohám. On the other hand tím budete ale víc spalovat energii, což může být při omezeném množství potravy problém. Co také pomohlo, byl ošetřující krém na nohy. Naštěstí ho Jindra měl. Tenhle výčet se zdá jako pořádná halda věcí do batohu, je to pravda. Někteří z účastníků měli pouze malý baťůžky nebo do dvojice jeden. Nevim jak to dokázali jen s jedněma botama a minimem oblečení, ale pokud jdete takovou dálku, je třeba o tělo maximálně pečovat. V noci je dost zima a přes den bylo úmorné vedro. Ještě by se býval hodil krém na opalování (mam usmahlej xicht ), viz. pádlování na Lipně dále. Také návleky na nohavice stojí za zvážení. Když jdete noční loukou a lesem a máte totál promočené kalhoty až do půle stehen. Boty - to je opravdový základ. Já měl své goráčové pohory a byly skvělé. Nepromokli a chodidla díky nim zůstala suchá. Jako další botky jsem si vzal outdoorové kecky na silniční chůzi, které jsem ale využil až v poslední třetině. Další a poslední část oblečení, kterou chci zdůraznit, jsou kvalitní trekové ponožky. Obepínají těsně chodidlo, sají pot a jsou dobře tvarované, od kotníku nahoru naopak silné. Vloni jsem v pohorách a s obyč bavlněnými fuskami byl v Dolomitech a po pár km si v nich sedřel paty do krve. Letos se stejnýma botama jsem ušel přes 50km jako nic. Vyšlápnutím to určitě nebylo.

Jídlo

Asi vás nejvíc zajímá, co jsem si nakonec vzal za těch 100 gramů jídla. Protože nebyly dovolené chemické a iontové přípravky, logicky výběr směřoval k cukrům. V lékárně jsem pořídil 40. gramové balení hroznového cukru a zbytek 60g jsem si koupil čoko s 70% podílem kakaa. Může se to zdát jako brutálně malé množství, ale po zkušenosti se s tím dá v pohodě vystačit, jen na konci už byla znát velká únava.  Většinou jsem si dal kostičku čokolády na některém stanovišti, když jsme si s Jindrou dávali menší oraz. Při pravidelných malých dávkách tak trochu přechytračíte tělo a nemáte vůbec hlad. Čokoláda začala působit dýl, zato měla delší účinek a více energie než hroznový cukr, který byl naopak cítit skoro hned a dodával okamžitou energii. Jestli jsem vybral dobře, nevím. Při čtení reportu z minulého ročníku někdo radil mořské řasy, někdo jiný zase, že to je sice gut, ale po tolika km by se člověk měl na jídlo těšit a s tím souhlasím. Zastavit, vydechnout, provětrat a odkrvit nohy, napít se a strčit si kostičku do pusy, byl malej rituál a to jediný příjemný, co člověk za celou dobu měl .

Jak to probíhalo

Do Kaplice jsme dorazili akorát včas. Jeli s námi Jindrovo kamarádi (Jirka a Gita), kteří během našeho odpočinkového pobytu chtěli taky pobýt v jihočeském kraji a případně nám dělat safety car. Vešli jsme do fary, kde už čekalo několik dvojic a zbytek postupně docházel. Dalo se tu vidět smíšené dvojice kluka s holkou, tátu a syna, ale taky Angličany, kteří byli nakonec v trojici, typické vychrtlíky maratónského typu vyhrávající všechno kam přijdou, namakance a pak nás, dva dezoláty (tento výraz nabyl svého významu nebývale přesně na konci soutěže…). Po registraci, zaplacení, odevzdání zámku a kontroly jídla, jsme se šli převlíknout a ještě naposled pořádně najíst. Já do sebe hodil řízek, jablko, uzenej sýr, margotku, kus čokolády a vycucal energetickej gel. Zbývalo dvacet minut do příjezdu autobusu a Jindra nadhodil něco ve smyslu, že bychom mohli stihnout ještě jedno malý . Tento nápad u mě nalezl pochopení, atak jsme šli do hospůdky vedle, naposled ochutnat něco jiného než čistou vodu. V hospodě jsme potkali ještě jeden tým a hádejte, co byli zač. Samozřejmě taky plzeňáci. Kluci z pedagogický fakulty, oba tělocvik. Půjčili jsme jim buzolu kterou neměli, hodili do sebe pivko a šli na přistavený bus.

Po nástupu do busu nám orgové přikázali nasadit šátky přes oči. Řidič prej asi nemusel. Jeli jsme asi 45 minut a cestou jsme odhadovali, kam asi tak můžeme jet, jakým směrem, stoupání, zatáčky, kvalita silnice, koleje… Jindra odhadoval směr Rakousko, já někam na jižní Šumavu. Jinam to být nemohlo, vloni bylo Přežití v Novohradských horách. Najednou autobus zastavil. Řekli nám konečně, k čemu ten zámek. Jeden z dvojice dostane zámek a druhý klíč, všichni jsme vystoupili. Pořád s šátkama na očích, ven do vyhrazeného prostoru ohraničeného lanem. Rozmístili nás a na pokyn mohlo Přežití začít. Bylo to zajímavý se v 60. lidech najít s tim pravým (ženský na to maj celej život, to já si nemohl dovolit). Naštěstí jsme měli tak trochu atypický zámek a cca po 5. minutách jsme se našli. Sundali jsme si šátky a šli na silnici otevřít obálku, která byla tím zámkem předtím zavřená. Byla v ní mapa a první pozice stanoviště kam máme dorazit. To se opakovalo na každém stanovišti. U každého bylo také napsáno, od kolika do kolika je otevřené. To znamená, že pokud dorazíte pozdě = končíte.

První zastávka byla železniční stanice Žlábek. Nojo, ale kde jsme? Podle silnice, azimutu a vzdálenosti vzhledem k času usuzujeme, kde se zhruba nacházíme. Volíme stranu silnice a tím směrem jdeme. Je tma a na cestu si svítíme čelovkama. Občas koukáme do mapy a po chvíli narážíme na ceduli označující vojenský prostor. Tím se začínáme víc orientovat a scházíme z asfaltu dolů do údolí. V dálce vidíme světla, na které si zaměříme azimut a krosíme lesem a loukami směr civilizace. Okamžitě máme mokré kalhoty, naštěstí moje boty drží. Překračujeme potůček a vidíme kousek od nás další dvojici, která se nás rozhodla držet. Nakonec přicházíme k vodě a vidíme konečně železniční zastávku, kde už několik dvojic luští úkol. Máme ale super čas a naše nálada se zvedá. Přežili jsme první metu, což byl můj minimální cíl. Jenže s množstvím roste chuť. Od orgů si bereme papír A4, na kterém je oboustranný text. 4 postavy hrajou člobrdo a v textu je přesný popis jejich tahů. Na zastávce visí velké herní pole a na každé pozici je písmenko. Snažím se opisovat čísla, na které figurky vstoupí, ale vychází mi nesmysly. Zkouším posouvat písmena v abecedě atd., ale furt nic. Trávíme nad tím přes půl hodiny. Začínáme být mrzutí a začínají padat první kurvy na adresu této hry (správný postup byl, jak se na konci soutěže dozvídáme, že se měla odchodit celá hra a písmenka, na kterých zůstaly stát figurky dají název dalšího stanoviště). Nakonec se rozhodujeme si vzít náhradní úkol. Odteď už to není takové. Víme kudy a je to jen hra s časem a naší výdrží. Prvotní hledání se, je holt jen jednou. Dostáváme papír a musíme jít do autokempu několik km daleko a zjistit, v kolika jazycích je info na recepci. Když jsme se k němu dostali, nohy byly „turch”. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, jazyků bylo celkem 12. Tuto závažnou informaci jsme měli jít oznámit na náměstí do Horní Plané. Takhle se to zpětně krásně ťuká do klávesnice, ale ten přesun live byl o něco horší. Cestu si zpestřujeme ulevováním si na adresu organizátorů a začínáme klapat o asfalt našema holema.

Na náměstí v Horní Plané jsme dorazili v časovém limitu a dostali jsme další plánek. Byl to sled obrázků, podle kterého bysme měli dojít k další a další a další zprávě. Uspěli jsme a u sochy nějakého Stiffera (ne Stiflera) byl vzkaz. Jeden z dvojice si musel vzít šátek přes oči a druhý ho vést k dalšímu checkpointu. Šel jsem slepej jako první. Zprvu divnej pocit, potom jsem si zvykl a byl to naopak příjemnej relax. Problém byl, že se tím naše rychlost snížila. Při střídání si Jindra dal mapu pod bundu a po cca dvou kilometrech ji nemohl najít. Běžel zpátky a naštěstí ji našel. Ztratili jsme tím ale dost času a on se tím dost vyčerpal. Slepej jsem na stanoviště dorazil opět já a můj úkol byl nadiktovat podle hmatu Jindrovi Brailovo písmo a on to musel přeluštit do toho našeho. Když jsme věděli kam dál a za jak dlouho, byl sem lehce rozčarovanej. Next zastávka U Tokaniště 1040m.n.m. Problém byl, že to bylo na druhé straně Lipna. Štěstím v neštěstí byl pro nás železniční most pár km daleko. Cestu na Tokaniště nemá cenu popisovat a ani to nejde. Už jsem byl unavenej a nohy pekelně bolely z tvrdého asfaltu. Nasadili jsme monotónní tempo, ťukali jsme holema a drželi rychlost. Ke konci jsme šli jak cikánská rodinka. Moje tempo bylo o něco rychlejší než Jindrovo a šlo se mi tak dobře, tak jsem vždy po chvíli zastavil a čekal na něj, než mě dojde. Naopak já si musel občas dát pauzu a sednout na silnici. Pekelný bylo pak vstát a znovu se rozejít.

U Tokaniště, což bylo rozcestí opravdu vysoko od Lipenské hladiny, nikdo nebyl. Byli jsme tam včas a orgové nikde. Docházeli další, pro nás notoricky známé dvojice, a po chvíli jsme se rozhodli prohledat okolí. Jeden kluk našel plastovou tubu se vzkazy, tak jsme si otevřeli mapu, udělali „údržbu”(interní výraz pro výměnu ponožek, namazání nohou, pití, čoko) a vyrazili dál. Tentokráte z kopečka lesní cestou. Pak opět dlouhý kus po černém koberci a to už bylo fakt bolestivý a hnusný na nohy. Odhaduju polovinu Přežití. Hnali jsme jak blbcové, čas nás tlačil, ale na stanoviště jsme přišli včas. V ten moment po mě Jindříšek chtěl udělat nějaký fotky. To byl nepřekonatelný problém, protože sundat si batoh, otevřít ho, vyndat foťák z obalu a nastavit ho, vydalo práci za několik joulů a ty já už moc nazbyt neměl. Také fotky pod článkem nejsou moc vypovídající o celém průběhu a nezachycují nejzajímavější a nejzásadnější chvíle Přežití. Jsou to pouhé momentky, když se mi náhodou chtělo fotit, což v poslední třetině nebylo vůbec.

Při příchodu k dalšímu úkolu jsme viděli mezi stromy natažená lana. Cílem bylo na různých lanových trasách dojít z jednoho konce na druhý. Lístek s údajem nám dají, až když nasbíráme ve dvojici dohromady minimálně 22 bodů z 31. Jednotlivé trasy byly různě obodovány a bylo víc pokusů. Hravě jsme to dali a rázem opět stoupla nálada. Po malé údržbě vyrážíme dál. Pro jistotu na opačnou stranu než bysme měli. To hbytě odhalujeme po 500 metrech a otáčíme příď správně.

Jdeme k vodě. Takže asi budeme plavat? Cesta to je dlouhá a já poprvé začínám uvažovat, že tahle soutěž bude na mě tentokrát moc. Naopak plavání by mi mohlo uvolnit svaly a zregenerovat. Cesta ubíhá ku*evsky pomalu a navíc asi jdeme jinudy, než chceme. Směr je ale dobrej, tak už to moc neřešíme. Jindra se už dávno zhostil role nakukovače do mapy a já mu pokaždé jen odsouhlasím cokoliv. Za chůze opět děláme analýzy pořadatelů, hlavně pana faráře, hlavního guru týhle psycho akce. Řešením je, že v mládí asi prožil trauma a teď si to vybírá na lidech. V dálce jedou rakouský penzisti na kolech a já mám chuť jim narvat hůl do předního kola a ten bicykl vzít. „Dobrý den.” „Hallo!” Poslední kilometry jsou muka, rozpálenej černej asfalt, moje pohory na něm a opírání se o hole. Dotáhla nás odněkud jedna dvojka a nalepili se na nás. Podezřívám je, že za náma jdou ve slipstreamu (vzduchová kapsa). Mám krizi jako blázen a jsem přesvědčenej skončit u týhle zastávky. V tuhle chvíli jsme rychlostí cca 3-4 km/h došli do Rakovské zátoky k mostu a vidíme seřazené kánoe. Takže plavání houbeles. Sundavám boty a chodím po horkém asfaltu a kamínkách naboso, protože to příjemně masíruje nohy. Dozvídáme se, že další zastávka je vykoupená pádlováním 8 km po Lipně až k Frýdavě k přívozu. Dáváme kánoi na vodu a chladíme nohy v přehradě. Božský okamžik. Lezeme do plavidla a nejrovnější trasou pádlujem k cíli. Cestou děláme dvě krátké pauzy u břehu a ke konci nám to okořeňuje parník, kterej dělá vlnky. Nechceme riskovat obrácení ve vratký kánoi uprostřed Lipna s báglama plnýma věcí, atak se stavíme čumákem proti vlnám. Všude okolo nás plujou plachetnice, tak v tý naší bárce vypadáme trochu jako tragédí.

Konečně doplouváme k cíli, chvíli před time-deadlinem. Orgové překypují asi humorem, protože příští stanice není Bouřná, ale Vítkův hrádek, nejvýše to položený hrad v ČR myslím. Co si v tu chvíli myslím, tu napsat nemůžu. Pobyt v loďce nohám ale udělal dobře, stejně tak chlazení ve studené vodě. Začínám si věřit. Beru si druhé kecky, trenky a jen moirový triko. Protože nám voda došla a nemůžeme si jí podle pravidel koupit, prosíme pána u stavení (to lze). Dává nám krásně vychlazenou vodu ze studny. Mam spálený ruce a čumák od sluníčka, ale cesta vede občas stínem, ale hlavně zase do kopce! Po hodině chůze pauzírujem a Jindra říká o výpadcích vědomí a černotě před očima. To není moc dobrý. Nevím proč lezem do kopce, když se cesta začala nahoře stáčet zase dolů. Hrajeme slovní fotbal, ale já jsem úplně dutej. Pod hrádkem je stánek s langošema a pivkem. Začíná naplno pracovat vůle. Tady to zapíchla jedna dvojka a končí. Házíme s nima pár vět za chůze. Je tu big parkoviště plný rakouských značek a obtloustlých postarších lidí valících se nahoru. Všichni čerství a veselí. Já funim do kopce, pícham holema a dívám se pod nohy. Asi nevypadáme s Jindříškem moc dobře.

Vítkův hrádek hostí další stanoviště prokleté hry jménem Přežití. Úkol je ale snadný. Slanit stěnu a najít v díře zprávu s dalším postupem. Kolegovi to je fuk kdo poleze, tak do toho jdu já. Nahoře je krásnej výhled na celé Lipno, ale na to není čas. Uvážu se a už sem hned atrakce pro místní návštěvníky. „A voni plní ňáký úkoly??” Papírek prozradil nejbrutálnější věc z dosavadní hry. Do tří a třičtvrtě hodiny 16 km daleko. Nemohli jsme, ale řekli nám, že to je poslední čtvrtina. Vyrazili jsme dolů a Jindru předběhla ňáká důchodkyně. Prej jí nemohl dohonit. Šli jsme po nejhnusnější červené značce, jaká mohla být. Dali jsme zastávku na oblepení nohou a hecovali se, že to musíme zkusit. Já osobně šel na doraz a teprve v tuhle chvíli jsem si opravdu sahal na dno. Stavy co jsem zažíval, byly zajímavý. Takovej polospánek, polo vědomí-nevědomí a hlavně jsem pořád přesvědčoval nohy, že ta vystřelující bolest při každém došlápnutí není pravdivá a že je všechno jen sen. Měl jsem na paměti, že až tam dojdeme, budeme už muset jen tak cca 4 kilometříky do údolí do cíle a bude na to tak hoďka a půl. To dáme, ikdybych se tam měl dokutálet! Hnali jsme to, co těla dovolovala. Já začal mít teplotu a voda s jídlem mi totál došly. Po, pro mě neuvěřitelné, době jsme konečně dorazili k místu U Kapliček k rozhledně. Tam nám z ní organizátor házel krabičky od filmů s částmi informací. Cílem bylo se jich při dopadu alespoň dotknout. Zvládli jsme to se všemi a já složil něco, co znamenalo konec všech nadějí.

Základní škola ve Vyšším Brodě. Tam je cíl desátého ročníku Přežití. Jindra kouká do mapy a je to baj voko 11,5 km. Za hodinu a půl? Po už teď min 80km(náhradní úkol, trochu jiná trasa než byla ta ideální) a celou dobu s 5-6kg báglem na zádech? Nejprve to vyrážíme zkusit, ale po pár metrech nám dochází, že je to prostě nemožný. S naším tempem bysme tam místo v deset byli tak v půl dvanáctý. Hrajeme 23 hodin, oba jsme nadoraz, atak se rozhodujeme skončit. Oba jsme strašně zklamaní a naštvaný. Přeci vždycky musí být reálná šance, když dorazíte na konci limitu na stanoviště, abychom stíhali opět nadoraz to další. Tady to nebylo. Vezeme se do Vyšáku autem s orgama a nemluvíme, jak jsme vyčerpaní.

První skupina dorazila do cíle ve 3 odpoledne! Průměrná rychlost 7,5 km/h! To znamená poklus, když museli plnit úkoly. Nojo, ale na předních místech se umístili vymetačí takovýchto akcí. Ti první prý byli i na předních místech při soutěži 66 hodin, Octoginta octo atd. Škoda škodoucí, dali jsme kromě člobrda všechno, ale to si zase nahradili delší trasou. Kdyby nebylo tohohle, prostojů při měnění bot, pauziček, zastávek na studování mapy a hlavně její ztráty (za což nemůžeme) atak dále, dali bysme to. Jenže to je kdyby. Celkem přežilo 8 dvojic ze 30. Oba jsme si dali svoje osobáky, já minimálně dvojnásobek toho, co jsem kdy ušel. Nakonec jsem se s tím smířil a potěšilo mi uznání od taťky a povzbuzování od Janči. Ve Vyšáku jsme si na tý základce dali sekanou s kaší a rozloučili se s lidma. Zpátky do Kaplice s nima busem už nepojedem. Dopolední výsledky nás moc nezajímají. Přesouváme se do hospody a dáváme si pivka a já tam pomalu usínám. Přijíždí pro nás náš support team a vzadu v autě prospáváme cestu do kempu, kde máme chatičku. Kolem půlnoci lezem do spacáků a vzbouzíme se v 11 dopo. Oba nemůžeme chodit. Jedeme domů a před Budějkama dáváme obídek.

Byla to brutální akce. Nevím, jestli ještě někdy něco podobnýho zkusim. Podle reportů z minulých let mi přišlo, že bylo asi nejideálnější počasí a ty kánoe mi zachránily před ukončením v půlce. Jindra se ukázal jako skvělej parťák a jsem nakonec moc rád, že mi tuhle akci v únoru nabídnul.

Kdo nezkusí, nepochopí.

[Ukázat s PicLens]

12►