.:Filipův blog:.

Co napsat o bonětickým táboře? Je to již skoro měsíc a půl od jeho konce a já na něj stále nemám jasnej názor. Ani nevím tu dobu, kdy mi kámoška Terka vyprávěla o tom, jak po čase jede na jakejsi tábor dělat vedoucí. Byli jsme v tu chvíli v hospodě s jinejma lidma. Nějakym způsobem došlo na to, jestli bych třeba nechtěl jet taky. Ok, proč ne a řeč se stočila postupně jinam. Časem se mi ozvala znovu a chtěla vědět, jestli jsem si to nerozmyslel. Nerozmyslel a tak se jelo na táborový schůzky ve Stříbře. Ty neměly prakticky žádnou informační hodnotu, protože to spíš vypadalo jako v soutěži “Kdo z mláďat toho za večer co nejvíc vyčadí a vypije”, takže jsme tam jeli asi dvakrát v průběhu jara a pak už ne.  Co mě zarazilo asi nejvíc, byl průměrnej věk vedoucích. O praktikantech ani nemluvě.

Nechci se nikoho dotknout ani pomluvit, ale věkový rozdíl mezi mnou a některými byl prostě znát. Zpočátku jsem na to byl připravenej a v podstatě všichni mi přišli v pohodě. Postupem času jsem dostal na některé, hlavně slečny, ponorkovou nemoc. Nebyl jsem asi sám, komu se nelíbil jejich přístup k malym dětem, nafoukanost a ješitnost v nejvyšším stádiu puberty. U praktikantů je dost dobře poznat těsné překročení oné bariéry, kdy se z nejstarších dětí, převážně dlouhé roky jezdících do Bonětic, vylíhnou čerství stoupenci vedení s částečnými pravomocemi. Na tom by nebylo nic špatnýho, kdyby se tahle věc nezneužívala. Otázkou je, jestli se člověk nechoval v tomhle věku stejně. Jsem z taekwonda zvyklej na přirozenou autoritu a nejsem zastáncem vyloženého buzerování a skoro už soutěžení, kdo koho víc vyhlásí nebo po večerce zabaví nejvíc krabiček cigaret. Samozřejmě, že jisté věci mají i své hranice, ale pořád si myslím, že tenhle způsob fungování být prostě nemusel a bohužel byl jako nemoc zakořeněnej ve všem.

V čem jsem viděl asi největší otravu? Určitě v lidech, kteří tam neměli co dělat. Tím myslím vedoucí z prvního běhu, co se de facto plnohodnotně zapojili do programu tábora a alespoň z mého pohledu slízávali smetanu. Příklad? Nikdo sice nestojí o to, být v porotě na soutěži miss, ale proč ku*va bylo složení skoro z cizích lidí a ne našich vedoucích? Po čase jsem poznal, že existuje jistá VIP skupinka, do které neni šance se dostat. OK, na tenhle tábor jezdí roky parta převážně stejných lidí, znají se a jsou sehraní. Většina z nich bydlí ve stejný prdeli a my jako decentralizovaná výpomoc těžko budeme konkurovat. Problém nastává tehdy, když každý den večer na poradě slýcháte, jak jsme všichni naprd, nic nefunguje, neumíte pracovat s dětma a jste neustále srovnáváni s božským prvním během. Koho sakra zajímá, jakej byl? Ano, já osobně jsem nebyl zrovna příkladným vedoucím, nesnažil jsem se na nikoho řvát, aby víc makal, neustále své svěřence zabavoval atd., ale to se vám ani nechce, když o to není zájem. Raději dáte volno, když si to všichni přejí. A to že jsem je někdy ignoroval? Ano, bylo třeba podle celotáborovky něco připravit na pozdější program a když byla neochota do práce, člověk prostě rezignoval po několika pokusech a čekal, až si to tým uvědomí sám. Opravdu potom není po celodenním přemáhání příjemné poslouchat, kdy jsem se snažil na 110 procent, jak jsem neschopnej člověk. To že si to někdo oddělal v minulosti a má ty zkušenosti mi prostě nezajímá a nemusím to poslouchat od někoho z patra. Nejsem nafoukanej, ale poznám, co je a co neni nutné.

Drby ó drby. Každej řiká, jak si dělá jen prdel, ale nejednoho člověka začnou už po týdnu monstrózně s*át. Narážim na večerní alkoholový seance nejvyššího vedení, kdy holt pár výmyslů přišlo v dlouhou chvíli mezi zapálením novýho cíga a dolitím sklenky vhod. Poslední věcí, která mi nijak neiritovala, ale byla mnohdy už fakt k smíchu, byla kuchyně. Opět chápu, že kvůli nižšímu počtu dětí se šetřilo kde se dalo, ale hlavně holky skoro neustále nadávaly.

Samotnej tábor, celotáborová hra a aktivity mezi ní, jako moje sebeobrana a jiné kroužky, byly fajnový. Asi mi po tomhle výčtu nebudete věřit, ale zřejmě sem moc rozpitval některý detaily. Jako malej jsem několik táborů vystřídal a asi jsme jako generace byly o mnoho sportovnější než ta současná, ale doba se pořád mění a nabízí naopak plno fajn věcí oproti minulosti. Třeba taková wifi byla pohádka. Vodu jsme měli sice špinavou, ale i to nám nebránilo se v ní párkrát vycachtat, což ocenily hlavně špunti. Diskošky pěkný, tradiční bobřík odvahy nakonec taky. Ohňů málo, celodenní trip žádnej. Návštěvní den v pohodě a celkově večery v soukromý režii jakbysmet.

Osobně nemám proti nikomu špatný mínění. Hodně lidí se mi ptalo: “Tak co ten tábor?” A já jen píšu jak jsem ho viděl. Nemusí se to někomu líbit, ale všechno tohle se v podstatě nebojím říct, až se mi na táborovém srazu zeptají na můj pohled.

Jestli bych doporučil známým Bonětice? Ale jo, proč ne… Sranda jak každej chce bejt příští rok prágoš. Asi si dobře neuvědomuje, jak kvůli některým psychoušům tam bude celej tábor akorát leštit hajzly a čistit hovna Savem .

Tady se můžete mrknout na fotky z druhého běhu a tady na videa.