Ano, rok se sešel s rokem a já se po loňském zapřísáhnutí opět zaregistroval. Lidská pamět má tu krásnou vlastnost, že všechno nepříjemný vytěsňuje a zůstává jen to dobré. Jestli někdo nemá chuť číst celou story, ale zajímá ho výsledek, tak rovnou poníženě přiznávám - opět jsme nepřežili. Tentokrát se nebudu rozepisovat tak podrobně o samotném průběhu jako vloni. Na začátku všeho byla kouzelná klávesa F5. Tu jsem mačkal jako o závod od 11:59, aby na mě v pravé poledne na stránkách preziti.cz vykouknul formulář s registrací. Berou jenom 30 dvojic, naše byla pátá v pořadí. Jako druhého jsem k sobě vzal osvědčeného parťáka Jindru jako minule. Mojí maličkost nenapadlo do kolonky názvu týmu napsat nic inteligentnějšího než dezoláti, což bylo docela vtipný v okamžiku představování. Strategii jsme nijak zásadně neměnili. Pro mě osobně to je soutěž tak zhruba na hranici mých možností, atak velkou roli hraje faktor náhody a štěstí. Nepoučili jsme se a přípravu jsme provedli minimální. Já měl oprávněně strach, co se mnou provedlo roční mučení v posilce a s tím nárust váhy a oproti roku 09 také rapidní pokles běhání a venčení kola.
Stejně jako před rokem, jsem se rozhodnul na poslední chvíli dovybavit hadrama. Odnesl to outdoor rolák a kalhoty. Jako jídlo jsem si koupil zase hodněprocentní kakaovou čoko a enduro cyklotyčinku a jako bonus do 100 gramů jsem přidal trochu hroznovýho cukru. Jindra to vyřešil tentokrát sušeným masem, který chutnalo fajnově, ikdyž bylo dost slaný a lehce pálivý. Jedna dvojice ( šla i před rokem - naši známí plzeňáci) z armádního doslechu vzali každej po sto gramech práškový smetany do kafe. Zajímaly by mě jejich reference. Nesměly chybět hole, nový běžecký botky s hodně dírama pro odvětrávání na asfaltový kilometry, mast, náplasti, foťák, oblečení, čistá voda, buzola..prostě všechno jako loni.
Soutěž se konala v Jindřichově Hradci. Dali jsme si na cestu z Plzně fóra, v pohodě dorazili a zajeli si na pivko. Potom začalo předsoutěžní obžerství, já byl nervozní jak sáňky v létě a do toho jsem se trápil se svojí polorozpadlou super holí made in Italy. // Všechno má svůj důvod. Například moje několikaleté sledování seriálu Ztraceni přineslo své ovoce, když v jednom z posledních dílů použil ten Korejec lepící pásku na opravení dopravního letadla.// Za chvíli byla hůl provozuschopná. Na faře si poslechneme pravidla, kontrolují se potraviny, dostáváme instrukce, probíhá představování teamů. // Častá, první a jediná čecháčská otázka na mě: “Jak se dá zjistit, že člověk nepodvádí? Dalo by se to a to…” Ano dalo by se třeba lítat vrtulníkem mezi stanovištěma a mezitím žrát tatarák a kalit bíry. Chodit podle gps, mít víc jídla, sex po telefonu… Všechno to je o člověku a takhle nastavená pravidla jsou …super.
// Čas se nachýlil a celá grupa se přesouvá přes údolí řeky Lužnice do ulic Jindřicháče, kam narozdíl od silničky u fary na kopečku jde zajet autobusem. Lezem do busu mezi posledníma, všude už je obsazeno, tak sedam na bágly do uličky. Bereme šátky and let the good times roll!
Frčíme kamsi do neznáma. Užívam si to. Neřešim kam jedeme, ale podle kvality a plynulosti silnice člověk pozná, že jede po hlavním tahu. Najednou se zpomaluje, odbočka doprava, vydrncaný silničky a po chvíli zastávka kdesi v pr.. hajzlu. Šátky dolů, rozhlídnu se na všechny strany a kolem jen noční obzory lesů. Bystrý čtenář ví, že minulej rok se řešil start pomocí zámku a klíče. Letos jsme se odebrali na louku vedle, kde byla pavučina z barevných prádelních šňůr. Každá byla se štítkem a číslem dvojice. Když se každej z dvojice chytil opačného konce, mohla soutěž na povel začít. Účelem bylo se z tý změti vymotat, dostat se k sobě a doběhnout k organizátorům, kteří vám předali mapu a polohu prvního stanoviště. Po povelu se samozřejmě seběhlo všech 60 lidí k sobě, ale s Jindrou jsme to zvládli pohodově mezi prvníma. Na tom stejně nezáleželo, protože po obdržení mapy jí jako všichni rozložíte na zem a začnete koukat, kde byste se mohli nacházet v závislosti na daném čase otevření prvního stanoviště. Víc jak 7-8 km to nebude, vidíte v mapě váš cíl, nacházíte se na dlouhé silnici (nastavíte si azimut a víte její orientaci v mapě) a NAVÍC si pamatujete to odbočení z hlavní na vedlejší doprava. To pomohlo dost. Někdo se rozhoduje jít nalevo, někdo napravo. To je ale zcela zásadní. Jdeme doprava, tipujeme podle vstupních info jedinou možnou silnici a jdeme si náš nástřel ověřit, protože cestou k nejbližší vesnici mají být boží muka. Upalujeme tmou, občas si rozsvítíme čelovku, ale oči si už zvykly na šero. Co chvíli, to koukám za chůze do mapy a Jindra mi drží pod rukou, abych zůstal na silnici. Nalevo od silnice potok v dáli, křížek a kýžená vesnice. Říkám si : “Je to tady, rok na to člověk čeká a teď v tom zase lítá”. Je příjemně chladno, v dáli je bouřka a záblesky rozsvicují noční oblohu. Sice je zatim trasa pořád jen po asfaltu, ale mě se po něm jde pohodově i v pohorách, cejtim se nabuzenej, všechno klape perfektně, směr dobrej, čas dobrej a jsme odhadem v první čtvrtině dvojic. Zapomněl jsem zmínit, kde soutěž vlastně probíhá. Jihovýchodně od Jindřichova Hradce se rozprostírá obrovská zalesněná plocha v těsné blízkosti rakouských hranic; prošpikovaná krásnými loukami, dědinami, potoky a malými cestičkami bez značených turistických tras - Česká Kanada.
Přicházíme k prvnímu stanovišti kousek od hráze rybníka. Mezi stromy blikají světla. WTF? Na dvou stojanech pár metrů od sebe blikají v pravidelných intervalech diody. Sedí tu už několik dvojic a snaží se rozluštit depeši. // Teď mi napadá, že by muj děda byl z takovejhle soutěží nadšenej. // Co to logicky může bejt? Ano, morseovka. Jako špunt jsem chodil do skauta a zrovna nedávno jsem si v hlavě přemítal pomocná slovíčka nutná k rozluštění. Proto jsem si docela věřil. Jindra, jinak velmi zdatnej parťák v orientaci a hledání v mapách, je tentokrát mimo. Nechává to tedy na mě. Píšu na papír postupně jednotlivá písmena abecedy a snažím se k nim přiřadit slova a tečky s čárkama. Až na pár ( M, N a eště něco nevim ) to jde. Jindra chytá signál a diktuje mi ho. Nejdřív levej, pak pravej, vychází chujoviny. Vyškrtávám opakující se písmena, souhlásky, z jednoho souhlásky, z druhého samohlásky.. Nevim, pořád kraviny. Organizátoři prej když uvidí dobrej náznak, pomůžou s nápovědou. U nás ale nic nevidí. Ztrácíme tím zase spoustu času a navíc už přišla většina soutěžících. Dobrá nálada jde okamžitě do háje. Je tu až moc nápadná souvislost s minulým ročníkem a člobrdem. Opět je první stanoviště intelektuální a svým způsobem rozhodující. Bereme tedy náhradní úkol a tím i 5-10 km trasu navíc. Cesta je opět asfaltová, tak měníme pohory za lehký kecky a já se přidávam k Jindrovi v klepání holema (ikdyž asi až dýl..) Odteď si soutěž nepamatuju tak podrobně. Události se mi pletou a nejsem tak vtaženej do hry jako v roce předchozím. Popsat příchuť a pocity při přesunu asi moc nejde. Víme, že se nacházíme na tenkym ledě a v podstatě se můžeme nějakých zbylých 20 hodin snažit a v poslední moment ze hry vypadnout jako loni. Snažím se na to nemyslet a jdeme někudy kolem Nové Bystřice. Při průchodu jednou vesničkou na nás pokřikujou nakalený týpci u hospody. Jsou i docela dotěrný a já si jen přeju, ať z toho nic nevzejde. Pokročíme dál - nyní se dostáváme k achillově patě našeho výletu. // Víte že výraz “výlet” pochází od Sokola? Sokol si vyletěl… Dřív se řikalo landpartie. // Měli jsme jít jako náhradní trasu k jistému rozcestí, kde najdeme cestu k původnímu stanovišti. Jsme kousek od hranic a jsou patrné známky dřívějšího osídlení, teď jen hluboké lesy a péesácké cesty. Na mapě vypadá všechno ideálně. Jdeme po asfaltce, kecáme o blbinách a koukáme pravidelně do mapy. Po pár kilometrech to ale vypadá, že bychom měli odbočit na jinou cestu, zkoušíme to, pak je nám to podle azimutu divný, vracíme se, jdeme chvíli po starý cestě pořád dál, pak je nám to taky divný podle azimutu, tak si myslíme, že ta odbočka prve byl dobrej nápad, krosíme tedy lesem po takový tý černý přerušovaný cestě na mapě. Ta po chvíli ale mizí v neurčitu. Vracíme se tedy a po asfaltce jdeme k původní odbočce. Po ní pak jdeme nějakej čas, ale zase je všechno špatně. Přicházíme k rozcestí a hledáme nějakej rozcestník s info o stanovišti. Nikde nic. Ok řikáme, půjdeme po cestě pořád dál. Jdeme nějakej čas a zase nic. Rozhodujeme se rozdělit, já budu pokračovat dál, Jindra se vrátí (už nevim proč, jestli aby zkusil jinou cestu..). Já měl podle mapy dojíz na rozcestí až k jedný vesnici a kdyžtak zavolat mobilem, že to souhlasí. Jenže po chvíli dorážim na uplně jinou cestu. Ani nevolam a běžim rychle zpátky. Dojdeme tedy na naše “špatný” rozcestí a tam zase hledáme. Nakonec si psychicky špatný sedneme a po stoprvní koukáme do mapy. V ten moment nás to trká oba najednou. Jsme na rozcestí, které vypadá jako to pravý, ale pozicí je asi tak 3 km jinde. Jestli se nám teď budete smát, jaký jsme béčka v orientaci a chození podle mapy, tak můžu s rukou na srdci říct, že mapa neodpovídala přesně skutečnosti, navíc ty pidi lesní cesty jsou kolikrát dávno zalesněné a naopak jinde vznikají nové. To samý mi potvrdil kamarád, který tam jezdil loni na kolech. Vracíme se tedy tam, odkud jsem já běžel a pak už po asfaltce jdeme tou naší zacházkou na zacházce ke stanovišti. Vloni běžel zbytečně Jindra, letos já. Jak přes kopírák. Blížíme se dlouhou svažitou asfaltkou ke stanošti a v dáli vidíme mihotat se světla z čelovek. Říkam si, to je už jen kousek, paráda. Jenže ono holt světlo ve tmě je vidět na velkou vzdálenost a ta nijak neubejvá. Fajn, po teda delším čase než Filip čekal, jsme tam konečně dorazili. Aby někdo nebyl zmatenej - dorazili jsme teprve na náhradní stanoviště zadané po neúspěšnym šifrování morseovky, které nás mělo nasměrovat tam, kam bychom šli v pohodě a o dost kratší cestou. Ironií osudu bylo, že ta prapůvodní asfaltka byla správná. V mapě se ale kroutila jinak. Suma sumárum 1: Ztratili jsme času jako svině ( ke 2 hodinám?), ušli kiláků jako svině navíc a v neposlední řadě jsme se vydeptali.
Jako běžnej konzumní středoevropan jsem uvažoval v obchodním centru při nákupu běžeckých bot zhruba tak, že na Přežití se budou hodit nějaké střevíce s měkkou podrážkou na asfaltový dálkošlapy, hodně odvětrané proti odvodu vlhka. Realita byla taková, že dírama v podrážce jsem si uplně rozmáčel ponožky a do děr se mi co pět minut dostal šutr, kterej tlačil a musel jsem ho dolovat ven. Výsledek je takový, že mi dost bolí nohy a začínají se tvořit puchejře. Jdeme tedy na to nešťastný stanovište k rybníku jen pár set metrů od hranice s ekogermánama. Velice povzbuzující je vědět o vzdálenosti, která vás čeká a potkávat dvojice v protisměru jdoucí již od stanoviště dál za svým osudem. Začínají známé stavy, kdy bolí konstantně snad už od 20. km nohy a do konce to nebude jinak. K rybníku přicházíme po rozednění. Do uzavření stanoviště máme asi kolem hodiny, to ale neni vůbec moc. Co se asi tak může dělat takhle ráno u rybníka? Ano, plavat. Zima jako …. (doplňte), nohy v pí.. (doplňte) a Jindra sice ochotný do toho jít, ale protože už na začátku mluvil o tom, že by neplaval, vzal jsem to já. Plavky jsem si ani nebral a šel do toho (Při výlezu z vody aspoň mohli všichni vidět, jaká je zima ). Nakonec to nebylo hrozný. Stejně jsem neplaval daleko, cca 20 metrů od břehu byla matračka s místem další cesty. Namázli jsme nohy, dali pár gramů do pusy a šli. V tenhle moment píšu pár lidem sms. Samo že odpovědi dochází o x hodin déle, neboť příjemci slastně spí. Při té myšlence se mi chce brečet. Suma sumárum 2: Nálada byla během cesty na bodu mrazu, přemýšlíte o té vzdálenosti, nohy vás bolí a nějak lidsky to nedokážete pochopit, jak to jako fyzicky zvládnete. Asi jako když si zkoušíte představit velikost nekonečna. Pomáhá si prostě vytyčovat menší cíle, což je v tuhle chvíli další stanoviště. Něco jako ve filmu Pád do ticha. Při splnění úkolu vám rázem stoupne nálada, sebevědomí a jako byste začínali odznova. Moc dobře jsem si ale uvědomoval, že soutěž je pomalu ztracená. Nestačí docházet chvíli před časovym limitem k dalším stanovištím. Nemáme takovou fyzičku, atak budeme logicky docházet k dalším zastávkám s čím dál menší časovou rezervou až …umřeme. Nedá se s tim nic dělat, tak nějak sem s tim smířenej, ale Jindrovi to neříkám. Skončit teď by vyšlo nastejno jako kdykoliv během soutěže dýl. Tady jste buď přežili nebo končíte v propadlišti dějin. Nicméně jsem sem přijel ze sebe dostat zase všechno, cejtim určitej závazek vůči svému okolí a v neposlední řadě k lidem, který se do soutěže nedostali.
Tady si opět moc nepamatuju. Prostě jdeme krásnou krajinou a přestáváme se bavit. Já sem nějak psychycky vyrovnanej a beru to už s nadhledem. Občas je docela vtipný pozorovat svoje unavený tělo. Dáváme pauzu stylem, že u jedný asfaltky dáváme nohy na strom, aby se odkrvili a leháme na cestu. Ležíme tam jenom chviličku, ale skoro oba usínáme. Zvedáme se a pokračujeme. Hele! Bizon Americký v Český Kanadě. No neni v tom bordel? Pozorujem ty obrovský zvířata a já si slibuju, že v blízký době ztrestam pořádnej steak. Po čase přicházíme na Kamčatku, název místního kopce. Čeká nás hra, něco jako ve stylu Kimovo - tedy na paměť. Na kartonu jsou zapíchaný připínáčky s barevnýma hlavičkama v matici, kde občas nějakej chybí. Úkolem je udělat to samý asi 30 metrů na druhém kartonu. Aby to nebylo jednoduchý, v půli organizátorka po vás chce jednoduchou matiku, která v 8 ráno tak jednoduchá není. Máme strategii, že já si beru lichý a Jindra sudý řady. Naučíte se nazpamět kombinaci barev a mezer, běžíte honem zapíchnout barevný hlavičky a najednou 34-17. Já:”Eeee 18, ne!…17?” Holčina: “Jo dobře.” Já:”A kurva!” A zase zpátky naučit svojí řadu. Dokonce na to máte časovej limit. Úkol dáváme, děláme pauzu a pak razíme k bunkrům nedaleko od hraničního kamene Čech s Moravou na cestě mezi Starým Městem pod Landštejnem a Slavonicemi. Chce se mi hrozně spát. Nohy pálí. Využíváme aslfatky i nové běžecké trasy. Po delším přesunu přicházíme k bunkrům. Tady děláme první ze dvou definitivních hřebíků do rakve. Špatně jsme si přečetli zadání a prolejzáme vzdálenější bunkr. Nic nenacházíme, tak se vracíme k bližším, zastrčeným dál od cesty a tam taky nic. Tím zabíjíme další potřebný čas. Zkoušíme jít tedy k dalšímu a najednou 200 metrů v lese vidíme další stanoviště. Stačilo koukat. Asi z nás měl organizátor dobrou srandu.
Lukostřelba. OK, na podzim jsem si na Vyhlídkách zkoušel střílet a bylo to docela v pohodě. Dokonce i na pokusný střely to bylo v cajku. Když pak došlo na ostrou střelbu, bylo to žalostný. Dvojice musela dohromady nastřílet určitej počet bodů zásahama do terče, ale nám se to na danej počet pokusů nedaří. Další náhradní úkol. Dojít ke kříži u jedný silnice. Jdeme, ale samozřejmě ke špatnýmu. Opět stačilo se víc soustředit na text a mapu. To je ten pomyslnej druhej hřebík. Vracíme se tedy a štrádujeme do brutálního kopce. Po čase ho nacházíme. Po zralé úvaze se rozhodujeme skončit. K dalšímu checkpointu to nestíháme a nevim co bych řekl nohám. Myslim že to bylo ve 13-14 odpo. Tady polehává taky jedna dvojice, typický mekdonaldový ajťáci z Prahy. Kluci překvapili, neprávem jsem je odepsal, ale oni narozdíl od nás vyřešili šifru na začátku (nečekaně ). Dáváme řeč mezitím co pro nás jede sběrný auto a dozvídam se, že dělaj software pro leteckej průmysl. Auto přijelo, v pěti se rveme do feliny a jedem směr Jindřicháč, cca 30 km.
Myslím, že jsme ušli tak 55-60 km. Kolik dvojic přežilo, to nevím. Dostáváme na faře gulášek a točim si pivko. Relaxujeme, bavíme se s lidma a po dvou hodinách přichází první dvojice. Svěží jak na nedělní procházce po kolonádě. Tohle mi bude muset ještě někdo vysvětlit. Jako zásadní příčinu v neúspěchu vidim v nedostatečný přípravě. Tahle soutěž mi lákala, ale nechtěl jsem jí obětovat jarní víkendy po lesích kvůli tréninku nohou. Mám jiné priority a schazovat nabranou hmotu se mi nechce. Jako další byla přemíra motivace, nepozornost a asi málo štěstí. Intelektuální úkol na začátku je zabiják. Jestli se Přežití někdy v budoucnu zúčastním, bude to chtít jinej přístup. Ale ani větší mírou přípravy si nezajistíte vyřešení takových úkolů. Možná raději něco jen na fýzu, kdy to budete muset urvat silově. V tomhle případě byl loňskej ročník lepší v tom, že jsme nemuseli nic dokazovat a nevěděli jsme o vývoji soutěže a jejím průběhu. Teď jen do starý známý struktury nasázíte jiný místo a úkoly…
————————————————————————————————-
S Jindrou jsme si prošli centrum JH, dali pivko, zkoukli úzkokolejku a pak s naším support teamem stejně jako loni odjeli do kempu někam k Táboru. V neděli jsme zavítali do Blatný, kde já šel do zámecký zahrady a zbytek na prohlídku interiérů. Parťákovi nezbýva než poděkovat, nikoho lepšího jsem si opět nemohl přát. Support team si to prej myslel, že to letos nevyjde. Já si to taky myslel, jen nepřipouštěl…
Loading ...
