Stay tuned.

Po večerním přesunu k další u jezera Leopoldsteiner (oblast Hochswab), jsme tam přespali na sociála ve stanu kdesi a ráno si oběšli neplánovaně jezero kolem dokola (rundgang) při hledání nástupové cesty. Počasí bylo nic moc, po cca hodině lezení se nám rozpršelo a přestalo až někde u konce. Cesta to byla moc pěkná s plno těžšími pasážemi střídajícími se s oddechovými přechody. V jeden moment, kdy se přes náš hřeben valily mraky a počasí stálo celkově za prd, se ukázal nedaleko nás vrtulník a docela dlouho stál na jednom místě. Dělal jsem si srandu, že by nás teď těžko dostávali ze skály. O pár minut lezení dál, jsem na malym balkónku uviděl trojici lezců a anglicky se dozvěděl, že letí pro ně. Po chvíli přiletěl znovu i se záchranářem na laně a postupně je dostávali dolů. Jedna holka prý byla vyčerpaná a vystrachovaná z mokrého lezení po stěně a klouzajícího lana. Tak aby zůstali pohromadě, prolítli se všichni, když to mají stejnak zadáčo, díky členství v Alpenvereinu.

My pokračovali až nahoru, tam si zablbli na lanovym mostě a docela krušnou cestou sestoupili až dolů k jezeru. Celkově nám to zabralo kolem 6-7 hodin. Večer jsme po pár pokusech našli volnej penzion a v neděli dopo se přesunuli do vesničky Thal nedaleko Grazu, do rodného domu Arnolda, kde má nově zbudované muzeum.

[Ukázat s PicLens]

12►

I přes nepříznivou předpověď počasí se nás v pátek 1.7. sešlo na vlakáči nakonec 6. V Rokycanech měl vlak výluku a začlo docela pršet, ale cestu autobusem jsme si zpříjemnili družbou a popíjením s cyklistama putujícíma na Moravu. Po přesednutí zpátky na vlak a po přestupování a menším zmatkování kdy vystopit, jsme konečně vylezli v Srbsku. Po jídle v hospodě jsme pro jistotu vlezli ještě do druhé a pak vyšli podél vody ke skalní oblasti Alcazar. Odtud pak strmým výšlapem cestou necestou až na silnici, která nás za tmy dovedla ke Svatému Janu pod Skalou, což je malá vesnička s klášterem v údolí. Nocleh jsme našli na kopci za vsí, hodně blízko dálnice D5. Postavili jsme stany a stihli udělat oheň na opekání a popíjení.

Ráno jsme se vrátili zpátky do Sv. Jana, nakoukli do kostela s jeskyní a vyšplhali opět strmou zkratkou na vyhlídku nad vsí. Další zastávkou byl skanzen Solvayovy lomy, kde jsme si koupili vstupenky na prohlídku expozice dolování s plno, pro mě strojařsky, zajímavejma udělátkama. Následovala projížďka s dobovým vláčkem na úzkorozchodné železnici a prohlídka zachovalé důlní šachty. Potom jsme se dostali po lesních cestách až k lomu Malá Amerika a odtud k nedalekému Karlštejnu. Na prohlídku jsme neměli ani čas, ani peníze. Takže nám stačila zevrubná prohlídka nádvoří a po pivní pauze jsme pokračovali k nádraží. Tam se od nás odpojil Michal a my v pěti dále pokračovali po silnici do Hlásné Třebáně a dále pak směrem na Mokřinu najít spaní. Našli jsme dobrej plac u lesa, postavili stany, udělali oheň a mohli si udělat jídlo. Ráno dost pršelo, ale dopoledne se již dalo pohodově dojít zpátky do Karlštejna na pozdní oběd a pak na poslední chvíli sprintem stihnout vlak na Beroun a dál Plzeň. Z časových důvodu a špatného počasí jsme nestihli mrknout na lom Velká Amerika, takže máme v budoucnu co dohánět.

[Ukázat s PicLens]

Oba máme za celej rok dostatek všemožných aktivit a sportu, ale takováhle soutěž vyžaduje trochu přípravy. Když se kvapem po březnové registraci přiblížil květen, začal jsem si říkat, že jsme nepoučitelní a opět jsme podcenili trénink. Nakonec jsme víkend před startem dali výlet pěšmo cca 40 km. Tím jsem si trochu oddělal nohy, ale nakonec se stihly dát do pucu a ve srovnání se samotnou soutěží byly v pohodě.

12. ročník se konal ve Žďáru nad Sázavou. Já v kraji Vysočina ještě nebyl, tak jsem se těšil. Už potřetí s námi jeli Jirka s Gitou, kteří nám dělali support team. Dovezli nás na místo srazu a v případě nepřežití by nás stáhli kdykoliv během soutěže. Jinak fungovali jako samostatná jednotka a užívali si víkend v kraji.

Sraz byl tedy ve Žďáru v tamní Orlovně, v podkrovní tělocvičně s tatami, kde sídlil místní judo oddíl. Cítil jsem se dost uvolněně a protože jsme s kolegou všechny předstartovní procesy už znali, nebyl žádnej stres. Já se totálně přežral čokoládou, chlebama, sušenkama, dali jsme pivko a všelijak jsme se promazávali a užívali poslední relax. Nepamatuji se z předchozích let, ale teď při představování vyšlo najevo, že tam je většina dvojic poprvé, většinou docela mladí lidé. V minulých letech se vyskytovali docela psycho exempláře, co došli do cíle v mnohahodinovém předstihu před koncem.

Souhr pravidel: Vysadí vás neznámo kde, po úvodní hře dostanete mapu oblasti a cíl prvního stanoviště. Do stanoviště musíte dojít v daném časovém okně, jinak hru končíte. Abyste dostali lísteček se stanovištěm následujícím, musíte splnit úkol, který je na každém stanovišti jiný. Hra trvá 24 hodin, máte povoleno pouze 100 gramů jídla a libovolné množství čisté vody. Žádná pomoc z vnějšku není povolena.

Před desátou večerní jsme nasedli do autobusu a se šátkama přes oči vyjeli neznámo kam. Po čase jsme zastavili a nevidoucí vystoupili z busu přímo do lanem ohraničeného prostoru, kde jsme se měli pomocí ošahávání s parťákem najít. Stejný princip jako předloni, kdy jeden dostal zámek a druhý klíč. Tentokrát to byly věci, logicky k sobě patřící. Já dostal cédéčko, tak jsem hledal obal. Daly se nahmatat věci jako hrnek, láhev, klávesnice, atd. Když jsme se našli, dostali jsme mapu Žďárských vrchů a místo prvního stanoviště. Podle času kolik na to máte, odhadnete přibližnou vzdálenost a hledáte na mapě pomocí buzoli vaši polohu. Dvojice se rozcházely do všech možných stran. Vydali jsme se jedním směrem do tmy po asfaltce, ale po chvíli jsme se otočili a raději se vrátili na původní místo. Ztratili jsme cca 15 minut, ale nakonec to bylo správné rozhodnutí, protože jsme vyběhli na nedaleký horizont a uviděli v dáli světla obce. Tím jsme se ubezpečili, že se nacházíme na mapě tam, kde si opravdu myslíme. Cesta ubíhá příjemně, do tmy si svítíme čelovkama a občas za chůze jeden kouká do mapy a druhej ho drží za ruku, aby šel správně. Tím se ušetří dost času. Postupně jak jdeme, stále více se ujišťujeme křižovatkami lesních cest, že jdeme správným směrem. Během celé hry nám funguje v podvědomí primitivní algoritmus, kdy si vypočítáváme čas potřebný k dosáhnutí stanoviště při naší současné rychlosti chůze a spekulujeme o časových rezervách a schopnosti dojít do dalších stanovišť včas, když to a ono… Pár km před první zastávkou se napojujem na větší státovku a pak z ní uhýbáme na louku. Tráva je uplně mokrá a za chvíli jsme promáčení.

První stanoviště nezklamalo. Jako každý rok je tady logická hra, která je podle mě osudová pro zbytek celé soutěže. Dvakrát jsme ji v předchozích letech nedali a to nás postupně odrovnalo. Na zemi ležela špejlová šachovnice, v níž byly buď horizontálně nebo vertikálně položeny autíčka. Autíčko zabíralo dvě políčka, autobus tři. Úkolem bylo s nimi pohybovat po šachovnici pouze opět buď horizont. nebo vertikal. tak, aby jedno označené mohlo projet po přímce z jednoho konce na druhý. Ostatní auta mu v tom však překážela, tak se s nimi muselo logicky pohybovat. Hru na podobném principu jsem měl před pár lety na mobilu. Dvojice na to měla čas asi 3 minuty, pak musela dát prostor pro dvojici jinou. Na poprvé se nám to nepovedlo a Jindra čistě racionálně navrhl, že pokud to nedáme na druhý pokus, vezmeme si lísteček s náhradním stanovištěm a nebudeme se dál zdržovat. Zkušenost z let minulých: Spousta času řešením úkolu, kterej se stejně nevyřešil a další ztráta samotným náhradním stanovištěm. Pokud totiž úkol nevyřešíte, dostáváte náhradní trasu s místem, kde je někde v okolí ukrytej lístek s názvem onoho stanoviště, kam byste šli přímo, kdybyste úkol splnili. Tahle oklika vás bude stát čas a prý jen pokaždé cca  4 km navíc, což nám osobně přišlo vždycky víc. Počítejte tedy celkovou délku soutěže okolo 80 km tou nejideálnější trasou bez náhradních úkolů a v cíli se můžete dostat na zajímavé číslo. Já si vůbec nechtěl připustit neúspěch. Čas jsme měli zatím výbornej. Při druhém pokusu se mi to povedlo a jako jedni z mála jsme se vydali přímo dál.

Nálada byla fantastická. Já chválil Jindru za správné určení cesty na začátku, on mě za vyřešení úkolu. Vraceli jsme se několik km stejnou cestou. Proto jsme si vyměnili kotníkové pohory za lehčí botky, lepší pro asfaltové přesuny. Celá soutěž vede bohužel většinu trasy po silnicích a to pro nohy není vůbec dobrý. Po výměně bot se šlo parádně. Po cestě jsme vždycky po čase dělali mini zastávky na pití a záchod. Dělali jsme si srandu, že si musíme sladit periodu, atak pokaždý, když se někomu chtělo na záchod nebo napít, řikal, že na něj jde perioda. Po příchodu ke druhému stanovišti u rybníka bylo jasné, že se bude plavat. Moc se mi nechtělo. Dvě hodiny v noci, tma a docela kosa. Mělo se doplavat k pet bójkám a přečíst si, co je na nich napsáno. Každý ze dvojice plaval k jedné. Na hlavy jsme si dali čelovky a neochotně se ponořili do vody. Cesta zpátky ke břehu už šla o poznání hůř, byl jsem docela ztuhlej. V tomhle bodě soutěže jsme byli dokonce druzí.

Třetí stanoviště bylo nezvykle jen o několik stovek metrů jinde. Tam byl opět logičtější úkol. Na stromě svítila leddiodová svítilna nasměrovaná do země. Asi 20 metrů daleko na jiném stromě v lese byla svítilna červená. Z druhé strany stromu s červenou svítilnou byla ve výšce tak 2,5 metru vysoko krabička a v ní nápis s dalším stanovištěm, na který se muselo přivést vzdálené bílé světlo. K tomu jsme měli k dispozici 4 zrcátka. Úkolem tedy bylo je poskládat tak, aby se světelným odrazem dalo posvítit na onen nápis. Sice byla na strom s červeným světlem přímá viditelnost, ale posvítit přímo bylo zakázáno a musely se zrcadla použít oklikou.  Fyzikálně jsme všechno vychytali. Pomohli si holema i šňůrkami tak, aby se zrcadla napolohovaly a odrážely kužel světla do dalšího až k cíli. Nejdřív já odrážel zdroj světla Jindrovi, který se snažil přečíst nápis, potom jsme si role obrátili. Povedlo se mi opravdu přenést světlo až na nápis, ale bylo tak slabé a navíc jsem ze zdola vytvářel o hranu krabičky stín, že jsem to přečíst nedokázal. Na splnění byl limit půl hodiny a to se nám nepodařilo. Z pozdějšího rozhovoru s jinou dvojkou jsme se dozvěděli, že vlezl jeden druhému na záda, aby nápis přečetli. Ani jsem nevěděl, že to je povolený. Potom mi v tu chvíli nenapadlo, že položením prvního zrcadla na zem, tedy přesměrování kužele světla z co největší vzdálenosti od zdroje, vytvoří daleko soustřednější paprsek, než přiložením zrcadla přímo k lampě. To nám řekli organizátoři až po pokusu. Na stanovišti s námi byla zatím jen jedna dvojice a to vedle na jiném “hřišti”, takže jsme tenhle fígl neviděli a neokopírovali. Dvojice co přišli dýl, to měly podle mě jednoduchý, protože mohly vidět ty předchozí a vědět jak na to. Zase ale musely asi docela dlouho čekat na uvolnění stanoviště, což byl obecnej problém celého Přežití, i třebaže byly stanoviště až na výjimky 2 nebo 3 paralelně vedle sebe. Chápu tedy, když se vymyslela taková hra využívající světlo, její začlenění na začátek soutěže, kdy byla potřeba tma, ale krátký rozestup tvořil zácpu a při dalším postupu soutěží jsme polemizovali s Jindrou, že časová uzávěrka “zrcátek” byla v době rozednívání, kdy by se dal nápis přečíst skoro bez použití světla.

Nicméně jsme dostali polohu náhradního stanoviště a vydali se dál. Přesun byl tentokrát docela dlouhej. Po cestě byla docela zima a čekal jsem nedočkavě na východ slunce. Dobrou náladu vystřídala dost pesimistická. Jindra prožíval docela krizi, patrně z nedostatku cukrů a u mě se začaly ozývat chodidla a první puchýře. Na náhradním stanovišti jsme našli krabičku s lístečkama a zjistili, že máme co dělat, abychom stihli čtvrté stanoviště. Moc jsme se proto nezdržovali a docela si mákli. Nakonec jsme dorazili v limitu. Úkolem bylo přelít vodu z kýble do zakroucené hadice připevněné na desku ke stromu, ze které se voda musela z velkého účka vyfouknout a přes dva okapové žlaby dostat do kýble druhého. Obsah prvního kýble byl přesně dvě velké okurkové sklenice a bylo nutné v časovém limitu takto přečerpat alespoň 1,5 sklenice, tedy s minimální ztrátou. Při prvním pokusu o přelití jsme plno vody ztráceli, tak jsme vymysleli, že budeme vodu nabírat do pusy a do hadice se bude vyplivávat. Tahle metoda byla strašně pomalá a mě se zvedal kufr při pohledu na špinavou rybniční vodu. Nakonec jsme se vrátili k přelévání, kdy se jeden snažil co nejvíc utěsnit okolí hadice a vytvořit tak pomyslný trychtýř z vlastní dlaně. Úkol jsme zvládnuli a po pauze pokračovali.

Docela se mi další průběh hry slejvá do sebe. Šli jsme nedaleko kopce Devět skal, který je nejvyšším bodem Žďárských vrchů. Stanoviště potom bylo u křižovatky lesních cest. Dvojice si měla postavit “sáně” pomocí dvou latěk a několika pet láhví naplněných vodou. Na nich jsme se pak museli bez dotyku nohou o zem dostat do určité vzdálenosti při daném čase. Odstrkovali jsme se rukama a já zezadu přendaval přejeté petky Jindrovi, který je podsouval pod nás. Docela nám to šlo. Opět to ale bylo třeba vymyslet a třeba dvojice, která viděla metodu té předchozí, měla velkou výhodu. My vykoumali pohyb empiricky a podobně jako u zrcátek na to přišli sami, což mi dělalo docela radost. Ve skutečnosti to je primitivní věc, ale dvojice co přišla po nás a neviděla jak to děláme, to myslím nezvládla. V tuhle dobu jsem už naplno využíval hole a při každé příležitosti si mazal bolavé nohy a měnil ponožky za suché. Během cesty jsme potkávali staré známé dvojice, které na tom byly obdobně a jednou se vylouply odněkud před námi, jindy jsme je viděli v dáli za námi. O pořadí v cíli ale nejde, hlavní je dojít. Tím jsme se řídili a snažili se dodržovat tempo a časovou rezervu docházení na stanoviště. Asi jsem se cestou fakt nudil nebo se jen snažil vyměnit myšlenky o bolavých nohách za jiné, když jsem obdivoval krásné chalupy ve vesničkách i v kopcích na samotách. V zimě to musí být drsný kraj. Dosud jsem znal v Čechách jen příhraniční hory a tahle vnitrozemská horská krajina mi nadchla. Sice tady bylo každé druhé auto buď z Prahy nebo Brna, ale lidová architektura byla nezvykle sjednocená a zachovalá.

Náš cíl byl tentokrát vidět na kilometry daleko. Kopec s radarem se tyčil nad okolní krajinu a dával tušit pěknou dřinu při výstupu. To je hezky vidět na grafu zpracovaném od jiné dvojice v galerii. Zaměřte se na špičku po padesátém kilometru. Na vrcholu, vedle radaru patřícímu Řízení letového provozu ČR, byly mezi stromy přepravky od piva. Úkolem bylo, postavit  jich pod sebou 10 a stoupnout si na ně. Toho se chopil Jindra, jištěnej na sedáku přes lano. Následoval tedy sestup do údolí, abychom po pár km opět nastoupali ke zřícenině hradu Štarkov. Při průchodu vesnicí pod hradem poprosil Jindra paní u chalupy o vodu, tak jsme tam chvíli popíjeli a vysvětlovali jí, co že to hrajeme za hru. Její pes se se mnou chtěl přetahovat o moje položené hole a ožužlal mi rukojeť. Cesta na hrad vedla strmou cestou přes balvany a hustej porost. Nahoře byli archeologové nebo historici a mrcasili s detektorem ve vykopávkách. Mě to v tu chvíli bylo úplně ukradený a pohledy jejich i místních turistů na můj zubožený výraz musela bejt sranda. Úkol: dvě území, na kterých se různě vyskytovalo v každém 20 symbolů na kartičce, v obou ty samé, pouze s jiným kódem. Cílem bylo si zapamatovat symbol i kód, doběhnout do neutrálního území mezi těmito dvěma a tam na papír složit kód ze stejných symbolů. Stačilo sepsat deset dvojic. Člověk se docela nachodil a mozek už taky fungoval pomalejš. Už bylo odpoledne, zásoby sušeného masa a čokolády skoro zmizely a nohy měly taky něco našlapáno. Přesun to teď byl hodně krutej. Zapnul jsem mp3 přehrávač nahlas do repráčku a nechal tam jet jeden tranceovej setík. To nás nutilo jít v tempu a periodicky cvakat holema do asfaltu. Výhodu to mělo takovou, že mozek byl úplně vyplej a tělo na hudbu reagovalo samo. Začalo mírně pršet a asfaltové rovinky byly nekonečně dlouhý. Někdy jsme mezi sebou nemluvili i třeba desítky minut. Já šel několik metrů vpředu, protože jsem měl jiné tempo než parťák. Dost vysilující je neustálá potřeba nahlížení do mapy pro držení správného směru. Opět jako vloni to dávno dělal Jindra a já jen vždycky přikyvoval a tvářil se, že dávam pozor. Občas jsem samovolně začal mluvit o jídle. Třeba jsem šel po asfaltce uprostřed liduprázdné krajiny a najednou jsem Jindrovi říkal: “Ty vole, já bych si dal třeba jen takovej vobyčejnej smažák s hranolkama. Víš, takový jednoduchý nezdravý jídlo. Nebo gulášek. Babi dělá výbornej s masíčkem, cibulkou a..” načež mi Jindra hned přerušuje: “Ty voleee, běž s těmahle kecama do prdele!” Další stanoviště ne a ne se objevit. Sestoupili jsme k rybníku a procházeli chatovou oblastí, až jsme došli konečně k hrázi a viděli organizátory. Bylo tu dost lidí, asi to zabalili nebo si jen dávali pauzu. Kánoí jsme si dojeli pro další polohu stanoviště a po ujišťujících otázkách, zda-li to je poslední waypoint a tedy cíl, si dali pauzu.

Já neměl co jíst a u zásob vody mi už svítila rezerva. Vysockoval jsem u parťáka trocha sušenýho masa. Oběma nám chyběl cukr. Jindra už při cestě sem zobal u silnice pampelišky. Bylo okolo 18 hod. Tedy zbývaly 4 hodiny hry. Poslední cesta dělala na mapě baj voko takových 16-17 km. Náš algoritmus tedy limitně vycházel, ale za podmínky, že prostě jen půjdeme a nebudeme se moc zastavovat na relax. Oba se hecujeme, že to dáme i kdybysme se měli … (plno věcí). Já navrhuju to napálit co to dá a ve finále mít rezervu a zvolnit. Víme, že musíme dát tak 10 km po silnicích a pak se cesta změní na pastviny a louky. Jdeme, jdeme, ale strašně dlouho žádná změna. Jen si koukám pod nohy a ruce s holema fungujou na autopilota. Cestou jsme došli jednu smíšenou dvojici kluka s holkou a já nechápu, jak to dávají bez holí a takovým tempem. Hlavně ta holčina, kterou bych na to nikdá netipnul, popotahovala kluka. V jedné vsi jde Jindra ke stavení tankovat vodu a já čekám v sobotním podvečeru před místní hospodou, kam se lidi ženou houfem. Závidim jim ten jejich sladkej život a řikám si, že na rozdíl ode mě nejsou tak blbý a nemusí si pořád něco dokazovat. Jako dvě trosky pokračujeme dál vsí a na konci procházíme kolem obrovského ohně, který je zábavou pro většinu místních. Teplo je cítit na desítky metrů daleko. Po opravdu hnusném silničním stoupání měla být odbočka doleva přes pastviny. Místo toho pořád jen ohrada. Místní kravky se na nás přiběhly zvědavě podívat a celé stádo na nás civí jak v kině. Přelézáme plot a vydáváme se azimutem cesta necesta. Čas se neúprosně krátí. Už funguju jen v nouzovym režimu, ale pauzy si dovolit nemůžem. Právě naopak. Chvílema nás nutím k běhu. Opět jsme bez předchozích rad empiricky přišli na to, že z kopce je výhodné vyklusávat, což šetří čas a pro chodidla a potažmo celé nohy to je nezvykle uvolňující pohyb (v cíli nám to jeden organizátor potvrzuje jako jasnou věc).

Začíná se šeřit, okolí neodpovídá naší odhadované poloze v mapě a máme tak 3/4 hodiny do desáte večerní. Já jsem psychicky na dně, protože pokud by nám to mělo zase utéct před koncem a to jen pár km a po celém dni námahy, asi bych se rozbrečel. Nechci teď ze sebe ve vyprávění dělat toho fyzicky zdatnějšího z naší dvojice, protože mi během dne Jindra několikrát psychicky i fyzicky podporoval, ale v tyhle poslední momenty jsem byl na koni zase víc já. Prostě jsem pravidelně přikazoval k běhu a mezi ním jsme systematicky vydýchávali zrychlenou chůzí. Nějak jsem se vžil do role trenéra a na svoje unavený tělo úplně zapomněl. Tím jsem Jindru vybičoval a sebe krásně oklamal, když jsem od sebe odvedl pozornost. Konečně jsme viděli světla dědiny, která byla zakreslená v mapě a přes kterou vedla naše cesta. Chtěli jsme jít po značené cestě lesem, ale ve tmě s čelovkou se těžko ve spěchu hledají značky a po chvíli jsme se stejně ztratili.

Jdeme loukou s vysokou trávou, která už je mokrá od rosy. Během chvíle máme komplet promočené nohy, ale na to kašlem. Zbývá tak 20 minut a my zjistili, kde přesně jsme. Zbytečně jsme si zašli a rozhodujeme se na poslední chvíli pro cestu po silnici. Dost dlouhý úseky už běžíme a děláme jen krátký přestávky. Začala bejt dost hustá mlha. Ani si v tu chvíli neuvědomuju, jak strašně mi bolí nohy a prostě je ignoruju. Asi pracoval dost adrenalin, protože si doteď nedokážu vysvětlit, kde se ve mě vzalo tolik energie, když po takových 85 km vlastně skoro v kuse poslední 3 km běžíme. Dáváme do toho úplně všechno, nemá cenu si nějakou energii šetřit na později. Poslední několikakilometrovou vzdálenost překonáváme za neuvěřitelně krátkej čas a dobíháme do kempu u velkého rybníka. Ještě najít stanoviště. Několikrát si nahlas za chůze čteme lísteček, abychom přesně určili místo. Zbývá posledních málo minut do desáté a my po hrázi běžíme k tábořišti, kde hledáme viditelnej cíl. Radíme se kudy dál a pak kousek od nás vidíme pod dekou promrzlého, po tmě čekajícího organizátora. Jsme v cíli! Je 21:53. Jsem totálně vyfluslej, oblečení komplet buď promočený nebo propocený. Poplácáváme se s Jindrou, že jsme to napotřetí konečně dokázali a poleháváme, dokud pro nás nepřijede odvoz do Žďáru. Po nás přišla ještě jedna dvojice, která sice dorazila chvíli po desátý, ale byly uznány za přeživší.

Měl jsem fakt radost. Je to dost velkej boj s psychikou. Kdybych věděl, že budu muset makat na plno 24 hodin, abych dorazil do cíle na pokraji sil minuty před koncem, asi bych do toho nešel. 100 gramů jídla opravdu není největším zlem, jak si většina myslí. Spíš než na hlad budete myslet na bolest v nohou. Tahle soutěž je dost nevypočitatelná. Ujít 90 km se dá bez problémů po krátké přípravě, ale být pod časovým tlakem, plnit úkoly a neustále se orientovat v mapě a hledat správnou cestu je pěkná prkotina. Navíc pokud vám nepadnou intelektuální úkoly, vaše šance rapidně klesá. Jen fýzou se to podle mě urvat nedá. Nám se to povedlo na potřetí. Loňskej rok přišli do cíle někteří blázni už ve tři hoďky odpo, letos v šest. Přežilo 9 dvojic ze 30. Nikdy jsem podobné aktivity nevyhledával, ale touhle akcí jsem proniknul mezi outdorové soutěže a začaly mě bavit. Chci zkoušet podobné, ale s jinak nastavenými pravidly. Přežití je pro mě na hranici zvládnutelnosti a hraje tu moc velkej faktor náhody a štěstí. Takováhle soutěž vám ukáže, co ve vás opravdu je a zjistíte, že domnělé limity jsou daleko dál, než se zdá. Opravdu těžko se dají popsat pocity z posledních kilometrů soutěže. To si musíte zkusit. Určitě nebudete litovat a pochopíte, že vítězem je každý, kdo to zvládne. Myslím, že mi tohle umělé navození kritických situací dalo i hodně do běžného života.

[Ukázat s PicLens]

Zalezli jsme si na plechovce i na Radyni, dali na kolech trip k Hromnickýmu jezírku a zkusili si nově zakoupenej slackline.

[Ukázat s PicLens]

Úvod

Na začátku musím uvést, že nejsem v tomhle oboru nijak studovaný, přesto se považuji za zkušenějšího a pokročilého návštěvníka činkárny, kovaného častými debatami s bývalými závodníky. Dále je nutné zmínit, že kdykoliv se najde alespoň jeden člověk, který odsoudí právě vaši tréninkovou metodu a v kulturistice to platí dvojnásob. Existuje tolik metod, kolik je lidí. Přesto si stojím za tvrzením, že proti těmto základním principům se nemůže nikdo zásadně ohradit. A nakonec úvodu, a to zdůrazňuji, jasně říkám, že chození do posilovny a pravidelný trénink vás udělá pomalejším, těžším a k vrcholovému závodění v taekwondu je naprosto nevhodný.

Cíl

Správnej trenér by se vás měl po otázce “Jak cvičit?” hned zeptat, jaký je váš cíl. Je to logické. Kluk 190cm a 60kg má asi jiný představy, než jinej se 170cm a 90kg. Jeden chce nabrat svaly, druhej schodit něco tukovejch zásob atd. Tomu by se měl celkově přizpůsobit jak trénink, tak i jídelníček. V druhém případě - snížení faldů - pozor na fakt, že zvedáním činek sice něco schodíte - hodinou v posilce spálíte 900 kca (viz srovnání), ale ještě více přiberete na váze, protože svalové buňky jsou těžší než ty tukové. Nicméně svalnatá postava pálí v klidovém režimu více kalorií než obyčejná a má tedy vyšší denní spotřebu (což je ale zase na obtíž pro ty, co chtějí nabrat).

Chcete mít kulturistickou postavu nebo velkou sílu? Obojí není totéž. Ano kulturisti mají větší sílu než běžný člověk, ale viděli jste někdy powerliftery nebo strongmany? Jsou zalití a když ne, bývají z hlediska symetrie dost disproporciální (abnormálně zvětšené partie právě potřebné k výkonům). Doporučuji shlédnout dle mého názoru dosud nepřekonaný film Pumping iron (1977), kde Arnold přirovnává budování těla k sochařství. Navíc v něm uvidíte všechny velikány zlaté éry kulturistiky.

V některých kulturistických článcích se píše o typech postavy a jejich specifických potřebách. Aby jste byli v obraze, krátce o nich zmíním.

Typy postavy

Z genetického hlediska existují tři tělesné typy: podsadití lidé s nadváhou, lidé s atletickými proporcemi a hubení lidé. Tyto typy se označují termíny převzatými z latiny jako endomorfové, mezomorfové a ektomorfové. Do jedné z těchto kategorií patří každý z nás.

Endomorf

Převažujícím faktorem u endomorfního těla je náchylnost ke snadnému zvyšování hmotnosti. Lidé tohoto typu jsou většinou ,,kulatí,, a malého vzrůstu. Mívají obyčejně větší náchylnost ukládat tuk něž ostatní skupiny.

Mezomorf

Mezomorfové mají přirozenou svalovou hmotu, široká ramena, úzký pas, malé množství tělesného tuku. Lidé tohoto typu mohou spořádat poměrně značné množství potravy a relativně snadno přibírají na váze. Kromě toho mezomorf obvykle nemíva potíže s růstem svalové hmoty.

Ektomorf

Ektomorfní typ poznáme celkem snadno - je obvykle vysoký a hubený, šlachovitý, s velmi malými rezervami svalové a tukové hmoty. Ektomorf je typ člověka, jehož tělo hůře ukládá tukové i svalové rezervy.

Technika

Stejně jako u bojových umění, je třeba při posilování dodržovat určitá pravidla. Pokud si ze začátku nemůžete alespoň na pár lekcí dovolit osobního trenéra, je dobré se obvykle zeptat někoho, kdo již pár let cvičí. Ostych není na místě. Ze zkušenosti vím, že dotázanému to udělalo spíš radost, když jste mu svěřili důvěru a on se mohl podělit o radu.

Provedení cviku

Chápu, že každý chce hned zvedat co nejvyšší váhy. Kámoši jdou do posilky, tam si nesmyslně naloží činku kotoučema a s nesprávným provedením a za cheatování něco nazvedají. Pak přijdou domů a na facebooku dokazují pipinkám, jaký že to jsou v okolí samci (mají na to svědka přeci). Nemusíte se přeci stydět, že zvedáte málo. Ano my chlapi jsme ješitové, ale když nezačnete se správnou technikou, tak nejen že si můžete přivodit vážná zranění, ale dokonce vám ty svaly nemusí skoro vůbec růst. Pokud vám jde o přibrání hmoty, je přeci jedno, jakým způsobem jste to provedli.

Dýchání

Dýchat je důležité, kde není Pravidelným hlubokým dýcháním dostáváte tolik potřebný kyslík pomocí krve do svalů. Při uvolnění se nadechujte, při kontrakci vydechujte. Např. když ležíte na benchové lavici, při spouštění činky na hrudník se nadechuji, při tlačení mám plné plíce vzduchu a vydechuji.

Kontrola pohybu

Vždy se soustřeďte na prováděný cvik. Pamatujte, že je důležitá nejen pozitivní fáze, ale i negativní. Pozitivní fází je např. stlačování činky při bicepsovém zdvihu, negativní její spouštění do výchozí pozice. Tzn. nepustím činku volně dolů, ale pomalu ji kontrolovaně vracím. Poslední dobou se negativní fázi přikládá velký význam a právě čarování s ní, vám může pomoci při stagnaci. (Příklad využítí negativní fáze.)

Systém cvičení

Asi největší chybu jakou můžete udělat, je to, že se budete snažit cvičit každou volnou chvíli a tím si myslet, že se stanete během chvíle obrem. Tak zaprvé: Svaly nerostou při unavování a šokování v posilovně, ale právě během dnů relaxu. Pokud je budete cvičit moc často, prostě nebudou mít kdy regenerovat. Nesmíte zapomínat, že kromě svalů unavujete i šlachy a kloubní vaziva a dokonce celou nervovou soustavu. Logicky tak dojde ke ztrátě výkonnosti a zvýšení rizika zranění. Nemluvě o únavě, která vám vyhecování před tréninkem nepřidá. Pamatujte tedy, že méně je někdy více. Za druhé: Z nikoho se přes noc nestal šampion. Stejně jako za rok nedostanete černej pásek a nebudete nacvičovat fakt hustý techniky bez předchozího zvládnutí základů, nebudete mít schovaný krutý bicáky v rukávech po pár tréninkách s železem. I tady platí pořekadlo, že trénink dělá mistra. Možná je to přirozený výběr nebo jen dnešní uspěchaná mikrovlnková doba, ale podobně jako u tkd tady moc lidí nevydrží.

Pokud opravdu začínáte, počítejte za rok cvičení spíš s celkovým zpevněním a základní svalovou hmotou. Jeden nováček na tréninku se mi zeptal, jak zvětšit objem rukou. Ruce, protože nejsou velkou svalovou partií, nezvětšíte o moc, pokud nenaberete hmotu na zbytku těla. Pokud chcete vlastnit výstavní packy a chloubu každého koupaliště, musíte makat ze začátku na hlavních partiích a ruce mít dokonce pouze jako doplněk k opravdu hardcore tréninkům hrudníku, zad a nohou.

Mám-li shrnout předchozí věty do konkrétního závěru, tak kulturistický trénink stojí na pilířích cviků velkých svalových partií. Bohužel málokdo dnes cvičí dřepy s velkou činkou, mrtvé tahy atd., a nahrazuje je cviky na strojích, které nejsou zdaleka plnohodnotnými alternativami (viz níže stroje x činky). Velmi častým a srandovním exemplářem ve fitku je borec cvičící cikánský trénink tzn. pouze prsa a bicepsy. Pořádnou postavu ale dělají mohutná záda a ramena. K tomu samozřejmě adekvátní nohy. Říkáte si proč makat i na nohy? Jednak by bylo srandovní mít k velké postavě špejličky a pak cvičením nohou zvýšíte prokrvování celého organismu. Je dokázáno, že lidi po začátku cvičení nohou nabrali objem i na jiných partiích po celém těle (zde se vracíme k otázce zvětšení rukou).

Bacha na profíky

Co tím myslím? V časopisech nebo na dvdčkách jednotlivých profíků můžete vidět fakt hustý tréninky. Ani náhodou se je nesnažte napodobit. Ty lidi cvičí kolikrát více let než vy máte na občance a pak do sebe strkají tolik doplňků a všeho, že si to nedokážete představit. Navíc do toho vstupuje další fakt. Tím je stagnace. Stagnace je období, kdy se vaše svaly již plně adaptovaly na tréninkovou zátěž a nezvětšují svůj objem. Cílem profíků a jejich super tréninků je pak snaha o prolomení této bariéry a dalším stimulem nastartovat opět růst. Vám přitom stačí bohatě základní trénink, protože hlavně začátečníci rostou snad po všem. Tohle prvotní období je skvělé pro další motivaci a zadostiučinění po celé té námaze. Ani se neobtěžujte si kupovat kulturistický časopisy. Už neví co do nich pořád dávat, atak není výjimkou si v jednom čísle přečíst zaručenej trénink a po pár vydáních to popírat a radit zase něco jinýho.

Tréninkový plán

Tady se dostáváme k jádru pudla. Jeden kluk mi na otázku o svém plánu řekl, že si pokaždý rozmyslí co bude cvičit příště. To je s prominutím úplná blbina. Váš plán musí být dlouhodobý a zejména pravidelný. Není to samé, jít cvičit klidně jen 2x týdně ale pravidelně, nebo dva týdny necvičit a pak odbouchat 6 tréninků v tom následujícím.

Možnosti sestavení plánu:

• trénink celého těla x krát týdně
• trénink celého těla rozdělený na horní a dolní část
• push / pull - tréninkový split na jeden trénink partií s tlakovými cviky (prsa, triceps) a další s tahovými (záda biceps)
• horní / spodní - střídavě ve splitu, více rozstřelený než celé tělo na 2. části
• antagonistický split - 1) prsa a záda, 2) ruce, 3) nohy…
• vaše varianta, která vám vyšla jako nejvhodnější postupem času

Agonista je sval, který je přímo zapojen do kontrakce (práce svalu) a antagonista je sval protilehlý, který se nijak nezapojuje do zvedání zátěže, ale při práci agonisty se natahuje (uvolňuje). Takhle se to možná zdá být složité, ale když se nad tím trochu zamyslíte, zjistíte, že tomu tak není. Prakticky si to můžeme vysvětlit např. na bicepsové zdvihu s velkou činkou. Při prováděná tohoto cviku pracuje jako hlavní sval biceps (zvedá činku - agonista). Triceps se sice vůbec nezapojuje, ale při zdvihu činku dochází k jeho protažení => triceps je antagonista. Naopak kdyby jste prováděli tricepsové stlačování kladky, tak triceps by byl agonista a biceps antagonista.

Začátečník by měl ideálně cvičit celé tělo v jednom tréninku. Takhle si to dát 2x týdně, případně to rozdělit na jeden trénink horní části a druhej spodní. Člověk si musí zvyknout na cviky, pohyby, dýchání a odezvu těla na zátěž. Po čase se dá přejít na split. Tady záleží kolikrát týdně se rozhodnete cvičit. Nechejte si sestavit plán a ten se snažte přesně dodržovat. Po čase sami přijdete na to, jaké cviky vám vyhovují, co zabírá a jaký sousled je ten pravý. Někdo může preferovat trénink celých rukou pro velké napumpování, zapojení antagonistů atak., namísto druhý člověk dá raději na push - prsa a triceps v jednom dni. Třetímu vadí cvičit tricepsy s prsama, protože jsou právě po tlacích při cvicích hrudníku již unavený a nemůže jim dát tolik. To se druhému právě líbí a po prsou je může úplně došťavit. Na to třetí namítne, že pokud si dá po prsou bicepsy, bude to tak lepší a navíc, když bude cvičit tricáky se zádama jinej den, procvičí se vlastně tyto svaly podruhé v týdnu a tím se zvýší objem jejich vykonané práce.

Když chcete cvičit velkou partii s malou, začněte přirozeně tou velkou. Uvedu příklad tréninku prsou a bicepsu. Jako první si dám klasický bench press. Pak tlaky s jednoručkami, ideálně každý týden střídat cvik s hlavou nahoře a podruhé dole. Závěrem rozpažky s jednoručkami na rovné lavici. Konečně se vrhnete na biceps. Tady je asi jedno co si dáte jako první. Třeba zdvihy s velkou činkou (dobré střídat rovnou osu s EZ osou), potom zdvihy s jednoručkami (případně variace kladivových zdvihů) a na závěr zvedat jednoručku s oporou o koleno / kladka na scottově lavici atd. Upřednostňuji pořadí cviků objemových před izolovanými, volné váhy před stroji a kladky (dobré na totální vyčerpání).

U antagonistického tréninku se dají cvičit supersérie tzn., že např. ihned po bench pressu si bez oddechu dáte shyby na záda a pak teprve pauzu. Někdy je dobré si dávat pyramidové nebo schazované série, prostě možností je opravdu mnoho. Možná i proto se člověk může lehko ztratit a vlastně neví, jak posilovat. Všechno je dobře vysvětleno v knihách odkazovaných v závěru.

Pár pravidel:

• Pokud chcete chodit cvičit x krát týdně a z časových důvodů si nemůžete dovolit mít vyhrazený den jen na posilovnu a máte i trénink taekwonda atd., tak se snažte nejdřív posilovat. Ten kdo tvrdí opak, toho o svém těle asi moc neví.
• Před samotným cvičením se rozehřejte s nízkými váhami. Nechcete si přeci urvat nějaké úpony. Před každým dalším cvikem (i když je na stejnou partii) proveďte jednu sérii zahřívací a pak teprve vaše pracovní dle rozpisu.
• Používejte pomůcky! Noste opasek vždy, když dřepujete nebo děláte mrtvý tah. Rukavice se hodí neustále a trhačky jsou super pomůckou při shybech nebo právě mrtvém tahu či přítazích s velkou činkou v předklonu.
• Dělejte adekvátně dlouhé pauzy. Tady záleží na vašem cíli. Při rýsovačce nebo redukci váhy pauzy logicky zkracujeme. Při objemovce po poctivý dřepovačce si dopřejte oddych delší. Podrobnosti se dají dočíst viz literatura v závěru.
• Nechte si ukázat správné provádění cviků.
• V posilovně vracejte kotouče u činek na základní váhy. Je otravné, když se musíte zdržovat neustálým sundaváním nebo nakládáním kotoučů.

Fáze, volba železa

Je důležité vědět, že všichni borci na soutěžích, v časopisech, na fotkách apod., mají takovou formu pouze mizivou část z roka. Na vrcholnou soutěž se dokonce připravujete cíleně po celý rok a finišujete několik málo okamžiků před samotným vstupem na pódium. Nemyslete si tedy proto, že když budete posilovat, budete pořád v plážové formě. Každý by chtěl být velkej a zároveň pořádně vysekanej. To nejde budovat zároveň. V praxi máte objemovou a rýsovací fázi. Ty se od sebe zásadně odlišují. Je jiný jak trénink, tak i strava, výběr doplňků a dokonce i tempo posilování nebo zařazení kardia během dne.

V objemové fázi se snažíme zvyšovat svoji velikost svalů a sílu. Zvedáme vyšší váhy s menším počtem opakování. Snažíme se dost odpočívat a pořádně jíst. Máme vysoký příjem cukrů a nabíráme na váze. S rozvojem svalové hmoty se neubráníme nabrání i určitého procenta tuků. Postava je tedy mohutnější, ale taky zalitější.

V rýsovací fázi, zahájené v dostatečném odstupu před soutěží změníme tréninkový plán. Cvičíme teď s lehčími váhami a provádíme více sérií i opakování. Cílem je shodit přebytečný tuk nabraný společně se svalovou hmotou. Vyšší počet opakování má i za následek zkvalitnění samotných svalových vláken a jejich propracování. Ke spálení přebytečných tuků využijeme jak rychlejší tempo samotného posilování, tak i všelijaké aerobní aktivity, např. běhání, víc taekwonda, kolo atd. Aby jsme zvýšeným výdejem energie nepřišli o pracně nabranou hmotu, je nutné udržovat vhodné tepové frekvence (energie ze svalů se na potvoru spalují pro tělo snáze než z tukových zásob) a brát doplňky stravy pro správnou výživu svalů proti jejich devastaci při velkém výdeji. Jak vidíte, je to docela alchymie. Cvičením taekwonda se neubráníte tomu, že velmi často budete v anaerobní fázi. Pokud k tomu navíc sportujete i jinak, je velmi obtížné nabírat svaly. Nemyslete si, že opravdu profi fighter může mít postavu jako kulturista. Sám jeden špičkovej trenér thajboxu říká, že: “Nedělám kulturisty, ale atlety”.

Jak z toho ven, když chcete cvičit jen hobby? Zkoušet i tak obě fáze, pouze v mírnější formě. Tedy upravit trénink, ale spíše pro vyrýsování přidat doplňkovou aktivitu, upravit jídelníček a vyměnit doplňky.

Pokud se díváte na fotku některého borce z Mr. Olympie a v duchu se mnou nesouhlasíte v tvrzení, že nejde opravdu velká hmota a vyrýsovanost dohromady, tak věžte, že v dnešním světě derivátů testosteronu, růstového hormonu, inzulínu a jiných sraček to sice lze, ale o tom se chlapi co mají IQ alespoň 90 přeci bavit nebudou…

Stroje nebo činky?

To je taková ta otázka typu, jako jestli je lepší tkd ITF nebo WTF . Dnešní posilovny se předhánějí v tom, kdo má novější a vymakanější stroje na to a ono. Obojí má své klady. Musíte ale vedět, co chcete. Volné váhy s činkami jsou nenahraditelné tam, kde je nutný přirozený pohyb s vlastní dráhou pohybu. Také s nimi zapojíte více svalů. Např. u tlaků s jednoručkami na ramena v sedě, se musíte zapojením ostatních svalů stabilizovat. Obecně s volnými váhami cvičíte základní cviky a velké partie nebo více svalů najednou (dřepy, bench press). Stroje jsou naopak nápomocny v momentě, kdy chcete dané partie procvičit izolovaně nebo vám zranění nedovoluje provádět celý rozsah cviku. Byla by hloupost cvičit jen na strojích, nikdy byste neměli takový objem. Na druhou stranu po cvičení jen s činkami by vám chyběla kvalita svalstva.

Strava, doplňky stravy

Správná strava je snad ještě důležitější než samotné cvičení. Na vašem jídelníčku by se měly vyskytovat potraviny bohaté na bílkoviny, sacharidy, vlákninu a vitamíny. Jíst je dobré alespoň 5x denně. Snažit se nepřejídat, ale ani nehladovět. Tady vidíte, jak jsou kulturisté otroky svého vlastního těla a někteří radikálové si kvůli jídlu dokonce nařizují v noci i budík. Zapomeňte na nesmysly, že doplňky stravy jsou jen hnusná chemie. Bílkoviny (proteiny), sacharidy (gainery) a aminokyseliny jsou přirozenou součástí naší stravy. Těžko budete po tréninku hledat lepší věc, než vypít shaker právě s gainerem a proteiny. Pro vhodné užívání suplementů musíte znát váš aktuální tréninkový cíl a taky opět vědět něco o lidském těle. Např. proteinů existuje celá řada (složení, druh). Rychlé proteiny jsou vhodné ihned po cvičení, kdy je tělo v insulinovém okně. Naopak postupně uvolňované proteiny jsou vhodné vypít před spaním na noc. Gainer bude brát hlavně ektomorf a to ráno a po tréninku, případně večer v netréninkový den. Kreatin je super do objemové přípravy. Rychleji se po něm regeneruje, máte větší sílu a tělo zadržuje více vody ve svalech a váha jde nahoru. Obecná nepravda, že po dobrání člověk údajně splaskne, je blbina. Pokud makáte poctivě, přetransformujete většinu na parádní hmotu. Navíc, víte, že každá svalová buňka se skládá částečně z kreatinfosfátu? Aminokyseliny jsou defacto podobné proteinům (BCAA amina jsou něco jiného - hodí se např. před a po tréninku taekwonda na ochranu svalů před zátěží). Dále jsou tu různé anabolizéry, které mají společný faktor. Roztáhnou vám cévy a svaly se tak zásobují lépe krví. Vy jste víc napumpovaní a celkově máte lepší pocit ze cvičení. Při schazování se budou hodit spalovače tuku ala L-carnitin. Člověk může experimentovat, ale pamatujte na základní věc. Na prvním místě by měly být proteiny a sacharidy. Pokud je užíváte, tyhle ostatní věci vás nakopnou ještě o kousek dál. A nebojte, jakkoliv se to může zdát divoký, tak všechno tohle je vlastně čajíček a na míle vzdálené práškům nebo injekcím na hormonální bázi (fuj). Doporučuji kouknout na film Bigger, stronger, faster. Hezký článek o doplňcích si můžete přečíst tady.

Osobně bych to přirovnal ke srovnání, kdy se potřebujete dostat z Prahy do Paříže.

1) bez doplňků, 2) klasické doplňky, 3) anabolika

1. Když půjdete pěšky, bude vám to trvat poměrně dlouho a může se stát, že to nedotáhnete do cíle z nějakého nepříznivého důvodu, třeba špatného počasí (častý výdej energie nebo cokoliv, co zabraňuje růstu).
2. Když pojedete autem, cesta bude ubíhat mnohem pohodlněji a nějaké výkyvy počasí vás jen tak nerozhodí.
3. Poletíte letadlem, ale neužijete si tu cestu. Navíc může bejt na palubě bomba.

Já a většina v okolí máme rádi jízdu autem.

Pamatujte, že doplňky jsou opravdu jen doplňky (mají to v názvu) a nezachrání situaci, když nebudete pořádně a kvalitně jíst normální stravu. Jejich ceny jsou kolikrát astronomické, proto doporučuji sledovat pravidelné týdenní akce, kdy se dá pořídit kolikrát produkt 1+1 zdarma nebo s 50% slevou. Viz eshopy webů uvedených dole.

Závěrem

Výše uvedené rady se opravdu jen lehce dotýkají celé problematiky posilování. Pokud to s kulturistikou myslíte vážně, bude třeba další info načerpat z obsáhlejších zdrojů a hlavně není nic lepšího, než ústní odkaz od samotných cvičenců.

Literatura

1. Velmi dobrá brožura o cvičení, která vysvětluje základní techniky a tréninkové plány.
2. Kdo chce jít dál, dozvědět se pokročilejší informace a audiografii Arnieho, tak si přečte Encyklopedii moderní kulturistiky.
3. Pro ty, kdo chtějí mít podrobný přehled cviků a jejich účinků na svalové partie, je dobrý Zásobník cviků.

Weby

Velice často vychází na serverech Ronnie.cz nebo Kulturistika.com zajímavé články o tréninkových postupech, stravování nebo tam najdete čtenářské poradny a fóra. Pouze pozor, jak s těmito informacemi naložit. Většina z nich je pro ostřílené buildery - stejný apel jako obšlehávání tréninků od profíků v časopisech.

Člověk nesmí nic přehánět, tak jsem se vydal cestou nejlehčího odporu směrem z města pryč na jižní Plzeňsko. Nakonec jsem se dostal až do polesí Vysoká, který je od malička moje srdcařina (máme tam chatu). Znáte ten pocit, když si myslíte, jak některý místa dokonale znáte a opak je pravdou? Stačilo vjet do lesa o pár kilometrů jinde a člověk jezdil dost dlouho, než se vůbec zorientoval, kde je. Pro připomenutí a taky trochu z nostalgie jsem nesystémově objížděl všechny zdejší významnější místa a nakonec zajel až na samotný nejvyšší bod lesa, kde je pár boulderových skalek a dokonce i několik odjištěných cest na místních pármetrových buližníkových věžičkách. U nich stojí snad od nepaměti stožár, který sloužil jako orientační bod v krajině pro piloty z letiště Líně v dobách za totáče. Najednou mi napadlo, že jsem na něj ještě nikdy ani nezkusil vylézt. Navíc je dost prorezlej a L profily, ze kterejch je povařenej, mají svary na sklonku života. Tedy teď nebo nikdy. Nahoru jsem se dostal v pohodě, akorát se to tam dost houpalo a já byl myšlenkama u paty stožáru zapuštěného do země, a snad i na betonovém základu, a přemítal jsem o materálové degradaci ocele.

Při focení a rozjímání nahoře, se dole objevil člověk. Možná by mě ani neviděl, kdybych dole neměl opřený kolo. Nejdřív tam okouněl, pak prolejzal skály, ale já si stejně myslím, že mě sledoval a čekal, co se bude dít. Nakonec se vypařil. Možná si myslel, že jsem skokan.

Při cestě z lesa, jsem si užíval sjezd z kopců a užíval si zapomenuté pocity při padesátce s kolem na lesní cestě. Cestu zpátky jsem natahoval, abych nasbíral nějaký ty kilometry navíc.

Flashové panorama ze stožáru (klikni a myší táhni do strany).

[Ukázat s PicLens]