Nápad jet do Bulharska se zrodil v našich hlavách koncem zimy, jak jinak než u sklenky vína. Po několika obměnách se počet účastníků ustálil na čísle 6 - Já, táta Ivo, Honza, Ivan R., Ivan K. a na poslední chvíli zkušený horal Petr. Protože nám připadaly letenky docela levný a železnice nebo autobus časově náročný, koupili jsme si Student Agency do Vídně a odtud jsme letěli do Sofie. Jaký že byl vlastně náš plán cesty? Zamlouvalo se nám pohoří Rila, které se nachází 150 km jihovýchodně od hlavního města.
Na letišti v Sofii jsme si vzali předraženýho taxíka na autobusový nádro, kde jsme po malý občerstvovačce jeli takovou minibuso-dodávkou do Samokova a odtud po chvíli do Borovce, což je horské středisko pod kopcema. Všude jsou známky čerstvé výstavby a lačnosti po turistech. Městečko bylo docela prázdný a všude kam oko dohlédlo buď ubytování nebo restaurace. Dali jsme výborný jídla v útulný hospůdce a šli spát až na výjimku do lesa k lanovce. Ráno jsme vyjeli lanovkou asi až do výšky kolem 2300 m.n.m. a konečně mohlo naše horský putování začít. Cílem byla nejvyšší hora Rily, Bulharska a dokonce i celýho Balkánu - Musala 2925 m.n.m. Na tomhle pohoří se nám všem líbily všudypřítomné jezera. Po několika hodinách šlapání do neustálého kopce s těžkými bágly na zádech jsme dosáhli kýženého cíle. Nahoře bylo hezky, dali jsme pauzu, cvakli pár fotek a vyrazili směrem dolů dál do srdce hor. Druhá noc již tedy byla ryze horská a po západu slunce byla výška 2700 metrů na teplotě dost znát. Udělalo se jídlo, postavil stan a každý si po svém vychutnával majestátnost okolních hor. Krom táty jsme se rozhodli strávit noc pod širákem. Srpen je bohatý na perseidy a přes zamračenou oblohu bylo semtam krásně vidět na hvězdy, které občas fakt padaly. V noci ale přišla náhle bouřka a tak proběhl zrychlený přesun do stanu, kde jsme se po zbytek noci snažili spát jako sardinky. Ivanové s Petrem využili jejich žďáráky na spacáky.
Následující ráno bylo krásně slunečno. Celý den jsme přecházeli jeden kopec za druhým, zdolávali hřebeny a klesali do nekonečných údolí. Člověka většinu dne pálilo slunko a byl kompletně propocený, občas se během chvíle zatáhlo, ochladilo a začalo pršet. Pravé horské počasí. Lehce přes 20 kiláků za den zní jako směšná vzdálenost, pokud jí nejdete s 18 kg báglem ve výškách 2500+ neustále nahoru a dolů. Navečer jsme došli k chatě u jezer (Ribni ezera). Z jejich skromné nabídky si dali plechovkáče, polívku, salát a asi klobásu. Nocovali jsme nad chatou na travnatém paloučku, opět pod širákem.
Příští den došlo na rozdělení party. Táta měl problémy s achilovkou, atak se rozhodl jít pohodovou cestou údolím k našemu dalšímu cíli - Rilskému monastýru. My ostatní naplánovali hřebenovku srdcem Rily. Co k tomu napsat víc? Šli jsme celý den, utábořili se u krásného jezera, ve kterém jsme se umyli a pak z něj nabrali vodu na vaření
. Druhý den nám zabral skoro celý na další přesun ke klášteru. Třešinkou byl brutální výstup z výšky kolem 2000 až nad 2500 na snad 2.-3. kilometrech s následným ještě šílenějším klesáním do 1250 u monastýru. Tam se naše parta spojila a sestup řádně zajedla a zapila v hospodě. Jejich saláty s balkánem, masa, omelety, grilovaná zelenina a levné pivo bylo zaslouženou odměnou. Večer jsme už jen poodešli stanovat do lesíka u potoka.
Příští den dopo jsme věnovali prohlídce kláštera, jídlu a přesunu. Trasu a města si nepamatuju přesně. Nejprve bus a pak železnice. Za zmínku stojí milá paní průvodčí na nádraží, která nám přinesla každýmu vařenou kukuřici. Vlak nás vyhodil “kdesi” a ze “kdesi” jsme došli do nejbližší vesnice. Byl skoro večer, nikde nikdo. Našli jsme něco jako hospodu a dali super levný pivko za 0,95 leva (1 leva = cca 12 Kč). Viděli jsme chlápka s dodávkou a po chvilce ho překecali, aby nás za pár leva na hlavu hodil do nedalekého Melniku. Tahle oblast je vyhlášená pro svoje víno. Sotva jsme do něj přijeli, vyčíhla si nás místní paní a nabídla ubytko se sklípkem. Protože jsme v podstatě něco takovýho hledali, nebylo co řešit. Sklípek vytesanej v pískový skále, dobrý víno, dobrej sýr, dobrá večeře a levný přespání. Paní Naděžda byla prostě fajn. Až na jedinou věc . Její snídaně. Nechte si barvitě vyprávět osobně.
Další den a na programu byly pískové pyramidy a Roženský klášter. Obojí bylo suprový. Na klášteru bylo poznat, že není takovým turistickým milníkem jako ten Rilský a klid s otevřeností tomu nasvědčovaly. Naše grupa se odebrala občerstvovat a ukrýt před zničujícím slunkem do restaurace v nedaleké vesnici. Ivan K. a Petr se rozhodli odpoledne odštěpit a vyrazit na bleskovej průchod Pirinu. My ostatní přesně podle motta výpravy “turisticko-gurmánský zájezd” jsme zůstali a konzumovali dary Balkánu až do pozdního odpoledne, aby jsme se navečer přesunuli ke spánku k nedalekému kostelu. Tam jsme se nechali terorizovat komárama celou noc a ráno jsme se vrátili do vesničky na bus.
Malym busem, původně pro 13 lidí jelo nakonec postupně lidí asi 18 až do Smolenska. Tam jsme dali úžasně levný a dobrý jídlo a vyrazili velkym busem až do Sofie. Ano, tenhle den se dal považovat za transportní. V Sofii jsme po vyptávání na informacích, obdržení mapy od fajn ochotný holky na zastávce, pokuty v tramvaji a několika pivech u garáže předělaný na knajpu, dostali taxíkem k lanovce na Vitošu, což je pohoří přímo nad městem. Tam kdesi v křovinách a hned vedle silnice jsme přečkali noc.
Ráno na nás hulákal domorodec a zval nás k sobě do strážný budky na stavbě, měl tam vodu na umytí a kafe. Fajn člověk a nic za pohoštění nechtěl. U lanovky jsme zjistili, že jede jen o víkendu (byl pátek). Seděli jsme v bufetu a přemýšleli nad změnou plánu. Najednou se objevil zavalitej cikán a nabízel nám odvoz autem nahoru. Jeho cena byla zpočátku velká, ale asi po třetí nabídce ceny z jeho strany jsme na to přistoupili. Jeho třídvéřová fiesta s nedovřenym kufrem od našich báglů a tlumičema na doraz vyfuněla až nahoru. Tam jsme po zastávce na chatě pokračovali až na vrchol Černý vrch ( 2200+). Po flákání nahoře jsme sestoupili níž a našli místo pro poslední noc v horách. Ráno jsme sestoupili až na okraj Sofie, našli hotýlek, dali véču a šli spát. Poslední den byl vyhrazenej na prohlídku města a útratu posledních peněz. K večeru jsme se jako parta opět spojily, když jsme na autobusáku přivítali Petra s Ivanem, dali pivko a jeli do hotelu. Ráno pak už jen taxíkem na letiště a tradá do Vídně a žlutým do matičky stověžatý, odtud po kolejích do města piva.
Loading ...
