.:Filipův blog:.

Když v únoru padnul návrh jet na kolech do Banátu, přislíbil jsem účast a udělal jsem hodně dobře. Jednak jsem doposud nebyl východněji než v Bratislavě a pak také vícedenní cyklotůry byl pro mě neznámý pojem. Všechno bylo usnadněno domluveným ubytováním a přítomností člověka, který tam již párkrát byl. Ale abych nepředbíhal…

Ze začátku je nutné si říct, co to ten Banát je. Banát je oblast na jihozápadě Rumunska táhnoucí se podél řeky Dunaje, jež je přirozenou hranicí se Srbskem. V této oblasti se nachází celkem 6 ryze českých vesnic. Mluví se zde češtinou, dá se zaplatim v CZK a zvyky jsou zde jako u nás před 150 lety. Jak to? Buď si vyhledejte informace na stránkách nebo se spokojte s mým stručným souhrnem: V letech cca 1820 byli za tehdejšího Rakouska Uherska nalákáni Češi rumunským podnikatelem do tamních krajů k obhospodařování půdy, která byla zalevno. Protože to byla hojně zalesněná oblast, lidé si museli pracně vytvořit políčka a zúrodnit půdu. Později snad ani nemohli odejít a část Čechů byla spíše využívána jako pohraniční vojsko a nárazová obrana proti mocnostem (Turkům?) O téhle části se příliš nemluví, protože už nezní tak romanticky jako věty v průvodcích, kde se traduje o hospodářství a úrodě. Nicméně prodávám, jak jsem koupil u místních.

V současné době zde není moc práce, atak mladí odcházejí většinou do Čech a z Banátu se stává skanzen. Život tam není opravdu lehký, většinu obživy si musíte upěstovat na svém políčku, na které se trmácíte na kopeček za ves celé dopoledne s koňským povozem, abyste obdělávali ručně půdu jako před dvěma stoletími. Málokdo má stařičký traktůrek nebo jiné samohyby.

Současnou globalizací tato unikátní kulturně sociální oblast začíná zanikat. Dřív bylo zvykem, že pokud si Čech vzal Rumuna, odešli spolu žít mimo ves a komunita zůstala zachována. Dneska máte rumunskou hospodu na kraji vsi, kam jezdí české autobusy plné chlastuchtivých turistů a penzionky s plastovými okny.

Jestli chcete místním nějak pomoc, jeďte tam jako turista, ale ubytujte se u nich doma stejně jako my. Naše paní domácí nám vyvařovala jako pravá česká babička, starala se o nás a byla neuvěřitelně upřímnej člověk. Když nám první večer vyprávěla o svém životě a co všechno musí v jejich letech dělat a o náročnosti zdejšího života, skoro jsem se rozbrečel dojetím. Je sice moc hezký, že EU dala dotace a vybudovala novou asfaltku místo kameninové cesty do vsi Svatá Helena od Dunaje, ale zároveň zakázala prodávat jejich domácí sýry, smetanu atd., čímž zkrouhla dost jejich rozpočet. Je třeba si uvědomit širší souvislosti a naše paní domácí řekla něco, co to celé shrnuje. “Evropská unie je cestou do pekel. Kvůli ní přijdeme na mizinu.” Rumuní jsou hrozný prasata. Všude se válí pet láhve a bordel. Jakmile přijedete do kopců k Čechům, je uklizeno.

Vlastní cestopis

Cestu jsme zvolili přes Prahu, Brno, Blavu, Gyor, Budapešť, Szeged, Temešvár a Moldova Nova.
V Brně jsme měli sraz s bandou z Jeseníku, kterým upadnul vejfuk. Naštěstí to spravila objímka z Obi. Maďarské dálnice jsou v super stavu, rumunské silnice jsou samá díra. Kolem druhé ráno jsme zakufrovali před Temešvárem na krátkou spací pauzu mezi polema. Moc jsem se ve škarpě ve spacáku nevyspal a navíc mi nad ránem přejel moped kousek od hlavy. Rumunsko je plný novych Dacií, hlavně Loganů. Taky tam jezdí plno prskoletů a levných skůtrů. Na venkově samozřejmě koňské vlečky. Temešvár jsme si ráno krátce prošli a vyjeli na poslední zbytek cesty. Cíl byl ve Svaté Heleně, pomyslné bráně do Banátu. Tam jsme bydleli u místních pohostinných lidí a odtud se vydávali na výlety do okolí.

Jenže co čert nechtěl. Cca 15 km od našeho cíle projíždíme vesničkou, kde už po několikáté vidíme budování silnice s dělníkama a bagrem. Gádžo nám plácačkou mává, jako že můžeme jet. Při míjení bagru si bagrista najednou rozmýšlí, že se otočí s kabinou kolmo k vozovce a protizávaží co má na zadku je rázem v půlce našeho pruhu. Všechno se semele během vteřinky a zrcátko je fuč. Stavíme a nadáváme, voláme cajty, kteří jsou zašitý snad v každé vsi a měří rychlost. Petr, náš řidič, odjíždí na stanici sepsat protokol. Netušíme, že bude ještě třeba zavolat “big bosse ” dělňasů, cz-ro překladatele, místního police šéfa atd. Petr nám volá ať za nim tedy jedeme a já se ujímám na chvíli řízení. Asi po 3-4 hoďkách od nehody je vyřízeno. Ještě darujeme plechový piváky za rychlé vyřízení a konečně můžeme jet. Protože jsme dorazili kolem čtvrté odpolední, nikam na kolech nejedeme. Ubytujeme se a razíme za zbytkem party do knajpy, kteří mají už slušnej náskok . Člověka zaskočí, že normální panák je decák, ale pral jsem se celej večer statečně. Někteří na jejich alko nadávali, že prej viděli jak se pálí atd., ale já jich měl hodně, k tomu pivka a ráno jsem byl v pohodě, což mi jako ukazatel kvality stačí.

Další den jsme si naložili věci na splašené trubky a vyrazili na dvoudenní výlet. Banát není extra vhodnej na kola. Úvozové cesty plné kamení a prudké lesní cestičky byly příčinou častého tlačení naloženého kola. Také jsme zabloudili, když 8 lidí spolehlivě dokázalo přehlídnou značenou cestu. Samozřejmě jsem píchnul kolo jako první . Naštěstí to bylo naposled a zbytek grupy průběžně píchal až do konce pobytu. Ivanovi se podařilo zničit o klacek přehazovačku, naštěstí ale kousek od cíle našeho prvního cyklo dne. Tím byl Gerník. Hladoví jsme dojeli do místní hospody a zeptali se paní hospodský, jestli nemá jídlo. Dala nám klobásky a nabídla, že si dělá večeři a může dát i nám. Tak jsme měli rumunské národní jídlo sarmu, což je mleté s rýží v zelném listu s omáčkou a smetanou. Pan místostarosta, manžel, se jal schánět po okolí přehazovačku a opravdu po chvíli dorazil kluk a pomáhal nám ji montovat. Ochota místních lidí je fantastická.

Dva z nás se u paní doma ubytovali a my ve zbytku navečer odjeli z vesnice dál s plánem spát pod širákem, když už si táhneme ty spacáky. Spali jsme kousek od soustavy mlýnů v malebném údolíčku, kde jsme se ráno všichni opět sešli. Zkusil jsem rozpohybovat mlýnské kolo přivedením proudu vody a ono to fungovalo . Někdy odpoledne jsme dorazili do další české vsi, do Rovenska. Tam jsme zastihli řehtací děti a místní se chystali do kostela. Odtud jsme jeli už jen z kopce až dolů k Dunaji a po rovince zpátky 20 km. Na závěr nás čekal krutej stoupák a konečně jsme byli doma. Paní domácí skvěle uvařila a poté jsme skákli na mši a do hospůdky.

Obecně všichni lidé byli dost pobožní. Z pole a sraček hup do toho nejlepšího co měli a šli na mši, o Velikonocích i vícekrát denně. Tomu jsme se přizpůsobovali, aby paní nic nepromeškala. I přesto, že jsem odpůrce církve, musel jsem uznat, že tady kostel plní velikou roli, minimálně z hlediska higieny, komunity a životních cílů.

Další den byl na pohodu, zajeli jsme jak sardinky v jednou autě k Dunaji do městečka na trhy a pak na pěší výlet údolím řeky Nery. Cestičky vytesané ve skále nad řekou byly fajn. Po pár hoďkách chůze jsme si dali oběd ze zásob a vydali se zpátky. Předposlední den jsme se vydali dopoledne po okolí a navštívili Kulhavou skálu (taková malá Pravčická brána) a odpoledne jsme jeli opět do Gerníku, tentokrát jinou cestou. Po cestě jsme si dali candáta v místní restauraci a rozloučili se s částí bandy, která odjížděla o den dřív. Večer v Gerníku byla tancovačka, ale protože jsem neuměl jejich kroky a tanečky, lil jsem do sebe tekutiny. Opět super sranda a na noc jsme tentokrát všichni spali u paní hospodský. Příští den byl jen o tom, dojet zpátky na Helenu a užívat si zbytek pobytu.

Příští den jsme se rozloučili a po osmé vyjeli domů. Kolem poledne si dali obídek v Maďarsku, pak jsme hodinu čekali na dálnici kvůli řidičovi, který se rozhodl dělat s náklaďákem pana-orel. Další hoďku jsme jeli krokem a  u Brna opět kufrovali na výpadovce na Prahu. U Humpolce jsme sjeli z D1 na Strakonice odvézt Edu. Suma sumárum, já byl doma asi v 1. v noci.

Skvělej výlet, poznal jsem alespoň z části Rumunsko, najel 170 km na kole, uvědomil si, že existují daleko důležitější problémy, než co si vzít na sebe a co si dát v KFC za menu, a že si z nich lidé nedělají hlavu. Že vlastně máme co jíst, kde bydlet a lehkou práci. To je důležité si uvědomit ve společnosti, kde nás spíš trápí, kam zaparkovat druhé auto a že máme moc tuku kolem srdce.

Pokud tam chcete jet, udělejte to co nejdřív, než z Banátu bude zkomercionalizovaná zoologická zahrada plná větrných elektráren, cyklostezek, penzionků a nonstopů.

[Ukázat s PicLens]

123456►